Věta, kterou často slyším z úst lidí - "Dobře už bylo!", navíc spojenou spíše s naučenou papouškovací průpovídkou, říkajíc bez rozmyslu,mě přivádí do varu /tedy nemyslím do Karlových Varů :-D/, doslova mě irituje a jsem na ni alergická ...


Je zajímavé, že když bylo dobře, si lidi to, že JE DOBŘE, neříkali, nebo často to naopak nestačilo a chtěli se mít ještě líp! Zatímco když dobře není, najednou skuhrají, že dobře už bylo! To je na tom to, co mě nejvíce dráždí.

Mám za to, že celý život je dynamický. A bylo by až nepřirozené, kdybychom se měli jen dobře. V podstatě, každý den, který máme k dispozici, je nejen dar Boží, ale zároveň ukrývá TAJEMSTVÍ. Tajemství toho, že nemáme ani ponětí, co vše nás/každého jednotlivce čeká a nečeká. Jak můžeme nakládat s událostmi, které jsou  v našem životě nepříjemné, vážné? To kolikrát ani nemáme návod. Chci jen říct, uniknout se tomu nedá, prostě přijdou. A někdy i bez varování.

Chci jen ilustrovat, že je to příležitost více poznat sebe, svá jednání, zajet na hlubinu a více důvěřovat Bohu. Hledat pomoc i u lidí, ke kterým máme blízko. Co je ale další zajímavost. Kolikrát slyšíme, že za to a tamto mohou TI OSTATNÍ, jako by se ten konkrétní člověk sám z toho nějak vymaňoval. Jako by se ho to samotného ani netýkalo. Jakoby ani nebyl součástí společnosti. Zkrátka - to ten osud..

Aniž bych chtěla měnit následující myšlenku za nějakou abrakadabra formuli, napadá mě, že člověk často dostává, to, co očekává. Mám na mysli určitou povahu člověka. Jinými slovy, jsou lidi, pro které každá doba bude vždy "blbá", budou vždy "blbí lidi" a bude tu vždy někdo a něco - "ti zvenku", co mu hází klacky pod nohy. Myslím, že řada situací se odvíjí často tak, jaký postoj k tomu zaujímáme.