BOTY

Když jsme byli malými dětmi, museli nám rodiče čas od času koupit o něco větší boty. Je totiž nevýhodou bot, že nerostou spolu s nohama.

Kdyby nám rodiče nové boty nekupovali, přišel by den, že by se nám staré nepodařilo nazout.

Pokud by nám nechali na noze jedny boty trvale, nevydrželi bychom bolestí a noha by se začala deformovat.

Uvedený příklad je srovnatelný s růstem lidské osobnosti a s křesťanskou vírou.

Lidská osobnost roste, byť pozvolna, každý den. Víra, která byla vyhovující před několika roky, může být najednou malá a člověk ji cítí jako svírající, omezující nebo zbytečnou.

Použijme v následujícím zamyšlení srovnání, kdy noha je jako osobnost a boty jako víra.

Pokud roste osobnost a neroste víra, můžeme reagovat trojím způsobem:

 

1. PRO ÚLEVU SI ZUJEME BOTY A JINÉ NEOBUJEME

Lidská osobnost roste na jedné straně den co den poznáním, vzděláváním a životní zkušeností. Na druhé straně musí růst i naše víra. Není-li tomu tak, začneme cítit, že nás víra tlačí, omezuje, nebo je nám dokonce překážkou na životní cestě. Prvním řešením v takové situaci je doslova "vyzout se z toho". Člověk se malé víry zbaví. Rád si potom tu a tam zavzpomíná na dětství, kdy chodil s prarodiči do kostela, nebo dokonce panu "faláři milistroval". Vzpomene si, že byl také jednou u prvního a současně i "posledního" svatého přijímání .. Vzpomene si na to, že jezdíval někam na poutě, ale dnes mu to všechno už naprosto nic neříká. Z víry se "vyzují". Může to dokonce pociťovat jako úlevu. Tito lidé spojují náboženský život s dětstvím a tvrdí, že víra už pro dospělého člověka není. Pokud bychom jim nabízeli návrat ke Kristu, chápali by nabídku jako znovuobnovování malých a starých botiček, čemuž se silně brání.

Mám s takovými lidmi - zvláště ve věku mezi dvaceti a třiceti lety - svoji zkušenost. Blíží se datum svatby a rodinné konzilium rozhodne, že svatba bude v kostele. A to i proti vůli snoubenců, kteří se už dávno a dávno ze "starých botiček vyzuli". Mladí o sňatek v kostele nestojí, ale když je spojen, jak mi řekl jeden ženich, s vysokou finanční odměnou od babičky a s výhrůžkou, že nebude-li svatba v kostele, budoucí tchyně na ni vůbec nepůjde, podlehnou a obřad v kostele přetrpí. Nesetkal jsem se zatím s tím, že by rodiče nutili své děti, aby si vzaly toho, koho nechtějí, ale vynucená svatba v kostele je častější, než si kdo myslí.

Zdá je taková praxe pastoračně dobrá a církevně platná, k tomu se musí vyjádřit biskupové. Setkávám se s takto zmanipulovanými snoubenci při katechetické přípravě. Ty, jako malé děti chodili do kostela (případně na náboženství) a brzy se ze všeho vyzuli, poznám dost rychle už po prvním setkání. Mají nechuť poznat něco nového, jsou ke všemu pasivní, ale především je silně nudí téma věrouky. Oni to už přece znají. Oni vědí velmi dobře, jak to bylo s oslíkem a krávou a betlémské jeskyni, oni mají náboženství za sebou a víra je naprosto nezajímá.

Je zvláštní, že někdy skupina náboženstvým nedoknutých vrstevníků, kteří žádají církevní sňatek spíše jako "parádní show", má nesrovnatelně větší zájem o věroučné informace i duchovní formaci v budoucnosti. Mám z nich nejenom radost, ale i řadů konvertitů.

Pro takový paradox mohu mít jedno vysvětlení. Při očkování je člověku do těla podána, jednoduše a laicky řečeno "velmi malá" nákaza nemoci, která mu neublíží. Proti té si organismus vytvoří protilátky, které ho následně chrání před skutečnou "velkou nákazou".

Porovnávané skupiny snoubenců jsou na tom podobně. Ti, kteří byli naočkováni jenom a pouze formálním, mrtvým náboženstvím, mohou si sami vytvářet imunitu proti živé víře. Pokud by se s ní setkali, jsou odolní.

Ti, kteří v minulosti neprošli kontaktem s formálním náboženstvím, mají větší riziko, jak říkaval na vojně náš politruk "onemocnět vatikánským bacilem". Problém imunity se týká především těch, kteří se z malých bot vyzuli.

Námitka, že by potom bylo lepší malé děti náboženství neučit, ovšem v žádném případě neobstojí. Nejde přece o předávání mrtvých a malých informací, které mohou jako bota tlačit, ale o předávání živé a velké víry, která může člověka nést.

A koneckonců Boží milost je vždy silnější než všechny imunity světa!

 

2. BOTY SI NEZUJEME, PROTOŽE JSME "CHARAKTEŘI"

Také tady roste osobnost jedince jako v prvním případě, ale člověk se nechce vzdát své specifické formy víry. Cítí, že ho sice víra začíná tlačit, ale nechce se vyzout, trvá na svém, přestože trpí. Dokonce utrpení z "malých bot" chápe někdy jako ctnost. Každý člověk na duchovní cestě mu působí bolest. Přesto si ponechává boty v malé, původní a nerozšířené velikosti. Zůstává stát na místě, začíná se časem chlubit fundamentalistickým postojem, brání se dialogu, bojí se situace, kdy by musel udělat krok vpřed. Další, co umí, kromě stání na místě a naříkání, je kritika kněží, biskupů, církve a v církvi těch, kteří nemají stejné číslo bot jako on.

Jeho postoj je jenom postoj, lépe řečeno postávání, protože chůze v takových maličkých botách je nemožná.

 

3. JSEM CHVÍLI NABOSO, ALE JDU DÁL

I v této variantě opět roste osobnost jako v předchozích případech, ale křesťan cítí, že potřebuje "větší míru víry". Jako to cítil v evangeliu otec posedlého chlapce, který říká Ježíšovi: "Věřím, pomoz mé nedůvěře". (Mk 9,24)

Větší míru víry nezískáme tím, že budeme obouvat novou botu na starou. Je třeba tu starou nejdříve zout. A obout větší .. Chvilka "bosého" období se může pocítit jako krize víry, ale není v žádném případě její ztrátou. Nebojme se takových období krize! Zůstaňme v nich věrni Ježíši Kristu, jeho církvi a obujme potom nové boty - sedmimílovky.

 

(z knížky Věroměr Maxe Kašparů, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1999)