Člověk má na rozdíl od zvířete schopnost představivosti. Využijte této typicky lidské vlastnosti, posaďte se a představte si jedno krásné sobotní odpoledne. Máte uklizeno, sedíte s rodinou po obědě u kávy a nečekaně zazvoní znovek u vchodových dveří. Sejdete dolů a před vaším domem stojí dodávkový automobil. Řidič se představí a s úsměvem sdělí, že jste byli vylosováni v soutěži a vyhráli jste vzácnou orientální květinu. Výhru si můžete dát kamkoliv do bytu. Do obývacího pokoje, ložnice, kuchyně. Všude zpestří váš domov.

Když potom odrhne z vozu plachtu, uvidíte nádhernou exotickou rostlinu a ucítíte krásnou, pronikavou vůni. Kdo by takový dar nepřijal ..

Přes veškerou skromnost, kterou máte, nenecháte si určitě takové tajemství jen pro sebe a hned začínáte plánovat, jak pozvete své nejlepší přátelé a bude se společně s nimi radovat ze vzácné květiny, která provoněla váš dům a stala se místem, kolem něhož se schází celá rodina. A nejen to. S radostí předáte svým nejbližším a přátelům rašící výhonky tohoto daru obohacující život.

Sotva jste uložili vzácnou květinu na místo, zvoní opět u vaších dveří zvonek. Když otevřete, stojí před domem automobil s plachtou a řidič vám sděluje, že má pro vás zase něco neobvyklého. I tentokrát jen pro vás, můžete si to dát do kuchyně, ložnice nebo obývacího pokoje. A když k vaší zvědavosti a netrpělivosti odhrne z vozu plachtu, leží tam mrtvola.

Přestože řidič dodá, že jde o mrtvolu čerstvou, je určená vám a je zadarmo, nepochybuji o tom, že takový dárek nepřijmete a budete dělat všechno pro to, aby šofér odvezl mrtvolu tam, kam patří, do márnice nebo krematoria, mezi mrtvé.

Nyní bych vás poprosil, abyste se z představ vrátil do každodenní reality a snažili se odpovědět na otázku, proč naše okolí většinou odmítá přijmout víru v Ježíše Krista.

Říká se, že každé přirovnání kulhá. Vím to dobře, a přesto jsem použil tato přirovnání záměrně, abych v nich objasnil odpověď na otázku, zda to není právě naše vina, vina nás křesťanů, že nedáváme Ježíše Krista tomuto světu jako naději a řešení, ale jako mrtvolu. Jako někoho, kdo se těm druhým plete pod nohy a komplikuje jim život.

Zeptejme se sami sebe, zda právě my jsme přijali Ježíše jako někoho, kdo "provoní" naše vlastní životy, kdo dá novou chuť našim vztahům, kdo zkvalitní soužití v našich rodinách. Přijali jsme Ježíše jako světlo, jako balzám, jako lék? Jsme sami Ježíšem a pro Ježíše nadšeni natolik, že svoláváme své přátelé a nabízíme víru v Syna Božího i jim?

Nebo vystupujeme před lidmi jako muzeální rekvizity, které se snaží na začátku jedenadvacátého století se zdviženým prstem napravovat svět a dávat mravní lekce? Nepohřbíváme vlastníma rukama víru a nestěhujeme se k ní potom do hrobu zavaleného kameny přetvářky a nasládlého pobožnůstkářství?

Nežijeme na hřbitovech, které lidé hledající Boha obloukem obcházejí? Nejsme sami zdaleka čitelní svou životní strnulostí a nesrozumitelným nářečím? Je na nás vidět úpřímná a nesetkářská radost z toho, že jsme našli cestu, pravdu a život?

Jeden mladý muž mi řekl, že kostelní dívku pozná podle sloganu: "Smutný pohled, bledá líčka - jedním slovem katolička." Tak možná vypadá výše popsaný typ dívky kostelní. Tak ale nevypadá v žádném případě mladý člověk, který uvěřil v Ježíše Krista, přijal ho jako Pána a přítele, odvalil kameny z vlastního hrobu a spolu s Ježíšem vstal. V živé víře do nového života.

 

(z knihy Věroměr Maxe Kašparů, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1999)