Bohatý bagdádský kalif nařídil svému vezírovi, aby sepsal seznam všech hlupáků v říši. Když druhý den vezír seznam přinesl a kalif v něm četl, zůstal zaražený. Mezi zapsanými našel i svoje jméno.

"Jak si to můžeš dovolit? Mne dát na seznam hlupáků?" ohradil se.

Na to vezír odpověděl: "Vaše veličenstvo, včera jste tady měl na audienci cizí kupce, které jste vůbec neznal. Dal jste jim mnoho peněz a požádal je, aby vám za ně koupili koně. Veličenstvo, to byli cizí a neznámí lidé. Sebrali peníze a nikdy se už nevrátí."

Tím chtěl kalifovi říci, jakou jen udělal hloupost. Ale kalif se nedal vyvést z rovnováhy a odpověděl: "A co když se vrátí?"

"V tom případě vyškrtnu vaše jméno, kalife, a napíšu tam jména jejich."

Tím chtěl zase říci, že pokud se kupci s tolika penězi vrátí, patří na seznam hlupáků oni.

Není umění jen brát, ale také umění darovat.

A neplatí to  jen v oblasti darování a přijímání věcí.

Jak nám dělá dobře, když nás někdo pochválí, jak rádi pochvalu přijmeme. A když nás náhodou někdo nepochválí, jsme v tu chvíli jako vezír a píšeme dotyčného na seznam hlupáků. Horší je to v případě, kdy bychom my měli pochválit toho druhého, uznat jeho kvality. To už s darem pochvaly nespěcháme.

Na historku o kalifovi a vezírovi jsem si vzpomněl, když mi můj přítel jednou vyprávěl příběh, který se stal u nich v rodině.

Jeho malí kluci už věděli, že Mikuláš s čertem, kteří chodí nadělovat dárky a strašit neposlušné děti, jsou tatínek se sousedem v převlečení. I rozhodli se hoši, že se 5.prosince taky převlečou a půjdou podarovat a vystrašit babičku na druhý konec obce.

Přípravy byly dlouhé, maskování dokonalé a v košíku balíček sladkostí. Zazvonili u dveří a dříve, než mohl čert babičku vystrašit a Mikuláš ji obdarovat, babička zvolala: "Ale kluci, to jste vy? Já vás hned poznala!"

V tu chvíli bylo po radosti.

Když potom Mikuláš daroval babičce sladkosti, a ta mu je vrátila s tím, že je nemůže jíst, protože má cukrovku, bylo zklamání dokonalé.

Babička neuměl přijmout dětskou hru.

Někdy se mylně domníváme, že uměním je jen něco darovat. Ano, je to umění. Jsou lidé, kteří darovat nedovedou.

A to na nich nikdo nežádá ani majetek, ani jiné vzácnosti. Nedovedou dát prostě nic. Ani úsměv, ani radu, nedají vám ani pokoj. A přesto by je to nic nestálo.

Stejným uměním je na druhé straně také schopnost přijímat a dělat radost dárci.

Neexistují však jen dary materiální, tedy dary na úrovní člověk-hmota.

Jsou také dary, které si lidé věnují na úrovni člověk-člověk, a ty nelze hodnotit penězi. Mám na mysli třeba lásku.

Ve svatebním obřadu, když si ženich a nevěsta udělují svátost manželství, říkají nejprve vzájemně, že se sobě odevzdávají, a potom, že přijímají toho druhého na celý život. Tedy dvě důležitá slova. Odevzdat a přijmout. Nelze totiž přijmout druhého člověka dříve, než se mu sám odevzdám.

Dříve než rodička přijme své dítě, měla by se mu odevzdat jako matka.

Naučit se v mezilidských vztazích tomuto krásnému umění je předpokladem hlubokého vzájemného obdarování a radosti ze života.

Křesťan ovšem nežije jen na úrovních člověk-hmota nebo člověk-člověk, ale také na rovině člověk-Bůh.

Má-li zakusit toto vzájemné obdarování, třeba při přijímání Eucharistie, měl by se umět před přijímáním odevzdávat.

Bůh je v tomto vztahu, ať mi teologové odpustí ten výraz, velkorysý kavalír, který k člověku přistupuje vždy jako dárce. Daroval lidem Zemi a život jako Stvořitel, spásu jako Vykupitel a zůstává s námi trvale také jako dárce Posvětitel. Jeho vztah k nám je jednoznačný.

Jiná je ovšem situace našeho vztahu k Bohu. Jako příklad uvedu právě samotné svaté přijímání při mši svaté.

Je to opět Bůh, který se člověku cele daruje, aby ho následně přijal nejen jako obdarovaného, ale také jako přijatého. A co člověk?

Uvažovali jste někdy před svatým přijímáním o tomto vzájemném vztahu? Řekli jste Bohu, že jdete jeho Syna nejen přijmout, ale že se mu jdete před přijímáním také odevzdat?

Podle našeho Věroměru je víra živá za předpokladu živého vztahu. Živý vztah zase nutně předpokládá vzájemné darování i přijetí z obou stran. Postoj ze strany Boha znáš. Jak je to s postojem tvým?

 

(z knihy Věroměr Maxe Kašparů, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1999)