Křesťan je člověk na cestě. Cílem všech cest je Bůh, který k sobě povolává člověka prostřednictvím manželství, kněžství, řehole, nebo svobodného života.

Odpovědět na takové volání znamená vydat se na cestu k němu.

Ve druhé kapitole našeho Věroměru jsme putovali po atletických drahách. Nyní změníme sportovní disciplínu a vžijeme se do role provazochodce, který se rozhodl vydat se na cestu po laně z vrcholu jedné hory na druhou.

Horou, ze které budeš vycházet, je budoucnost, ke které tě povolává Bůh.

Před každou cestou, ať je dlouhá nebo krátká, je nutná příprava a dodržování pravidel.

K této cestě, na kterou se vydáváš jako provazochodec, potřebuješ takových pravidel sedm. Pokud je dodržíš, dojdeš k cíli.

 

První pravidlo: Uvaž lano na své straně!

Silné lano, po kterém se vydáš na cestu, musí být nejen napnuté, aby mělo svoji stabilitu, ale také musí být rádně uvázané na obou stranách.

Pokud jde o "jištění" na straně Boží hory, tam si můžeš být jistý. Protože tě Bůh má rád a nechystá na tebe nikdy žádnou past, uvazuje konec lana pevně a bezpečně. Záleží tedy na tobě samotném, jak připevníš konec provazu na své hoře. Uvaž a uvaž, tedy uvazuj a uvažuj.

Špatné uvázání, to je nejen tvoje zbrklé rozhodnutí, povrchní zkoumání východiska na tvé hoře, ale také nedůvěra a strach. Pokud nás Bůh povolal, dává nám cestu i sílu. Je-li z tvé strany lano přivázáno ledabyle, nemůžeš obviňovat Hospodina, když s ti při tvé cestě lano rozváže .. Často se tak stává a Bůh je obviňován z toho, co si zavinil sám člověk.

Slyším nářky na adresu Boha zvláště od těch, kteří nedodržovali Desatero a pak vyčítají Bohu, na kterého si jindy než při výčitkách stejně nevzpomenou, že jim ubližuje.

Mladá slečna se po několikatýdenní známosti "musí" vdávat, a když potom už jako mladá paní zjistí, koho si "musela" brát, hořekuje, co jí to Bůh poslal za neštěstí. Manželství se jí nevydařilo. A to i přesto, že měla svatbu v kostele. To mladé děvče se rozhodlo, že se vdá. Ale na samém začátku špatně uvázalo lano, po kterém se mělo vydat.

Domnívat se dodatečně, že svatební obřad v kostele bude zárukou požehnaného manželství, je omyl. Bohužel silně zakořeněný. V kostele vhodíš jeden církevní obřádeček a z nebe vypadne hromada požehnání. Není dobré plést si Boha s prodejním automatem.

 

 Druhé pravidlo: Obuj pořádné boty!

Na tomto místě doporučuji vrátit se ke třetí kapitole Věroměru a vybrat si takový pár obuvi, který odpovídá nejen tvé velikosti, ale také živé víře.

 

Třetí pravidlo: Odhoď na své hoře všechno, co by tě po cestě tížilo!

V životě je to tak, jako by ses narodil s nůší na zádech. Od narození se ti do ní ukládají větší či menší kameny dvojího druhu.

První polovinu všech kamenů ti tam naházeli a stále házejí ti, kteří se na tobě provinili svými špatnými skutky. To je jejich hřích vůči tobě. A vysypat takové kameny ze své nůše můžeš, když svým viníkům odpustíš.

Druhou polovinu kamenů sis tam naházel sám svými vlastními hříchy. A ty vysypeš tehdy, když bude odpuštěno tobě. Tady platí slova Otčenáše: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům."

Chtít odpuštění a neodpustit druhým, to prostě nejde.

Není dobré vláčet životem balast a harampádí minulosti .. Zbav se jich dříve, než uděláš po laně první krok.

 

Čtvrté pravidlo: Rozpaž ruce, abys dobře držel rovnováhu!

Někteří provazochodci si s sebou berou na cestu dlouhou tyč, která jim pomáhá udržovat stabilitu. Pro křesťana je na cestě k cíli taková materiální rekvizita zbytečná. Bůh ti dal ruce. Použij je. Rozpaž, dlaně otoč dolů a vydej se na cestu. Takový postoj ukazuje, nejen tvoji otevřenost, vstřícnost, ale také důvěru k tomu, ke komu jdeš.

Jako bys tímto postojem pronášel modlitbu živé víry:

"Pane, moje rovnováhá je ve Tvých rukou, protože moje ruce jsou prázdné. Nevzal jsem si nic, co by mělo nahradit moji důvěru v Tebe. Moje důvěra není vložena do ničeho, co mohu držet ve svých dlaních, ale vkládám své prázdné a otevřené dlaně jen do dlaní Tvých."

 

Páté pravidlo: Dělej jen malé kroky!

Přestože cíl, ke kterému ses vydal, je lákavý, nesnaž se na cestě o duchovní rekordy. Jdi krůček za krůčkem. Snaha po rychlém dosažení cíle je nebezpečná. Žádná duchovní cesta není instantní, snadno hotová. I kdybys kladl při chůzi jen patu jedné nohy před druhé, buď spokojen, protože jdeš stále kupředu. Předpoklad, že je možné po laně dokonce utíkat, vede k pádu.

Zde platí doporučení - začni a vytrvej.

 

Šesté pravidlo: Měj upřené oči na cíl!

Vzpomeň si na příběh svatého apoštola Petra, jak je zaznamenán v Evangeliu sv. Matouše, kapitola 14, verše 28-31.

Ježíš tam kráčí po mořské hladině. Petr má přání, aby také on mohl po vodě za Ježíšem. Ježíš tedy zavolá na Petra: "Pojď!" Petr vystoupí z loďky, vstoupí na vodu a jde. Když ale viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mne!"

Vidíme, že Petr se nezačal topit hned, jak šlápl na vodu, ale po vodě nějakou dobu šel. Topit se začal, když viděl, že je vítr. Pokud hleděl upřeně jen na Ježíše a viděl jen jeho, šel bezpečně. Když místo pohledu na svého Mistra začal sledovat vítr, snad v tu chvíli otočil hlavu doprava nebo doleva, aby se podíval, odkud fouká, začal se topit.

Když spustíš oči ze svého cíle a začneš se zajímat o věci podružné, když tě bude více lákat zvědavost "odkud vítr fouká" než touha po Boží hoře, můžeš dopadnout jako Petr.

Musíš počítat také s tím, že tvoje úpřimná a poctivá cesta za Kristem vyvolá u Božího nepřítele takovou reakci, že nerozpoutá jen vítr, ale až budeš uprostřed lana, bude se kolem tee točit uragán a vichřice. Přijde krize.

Křesťan se nesmí domnívat, že je krizí ušetřen. Naopak.  Krize víry a krize smyslu cesty tu nejsou proto, aby nás trápily, ale proto, abychom z nich vyšli vítězně, abychom netrpěli krizi pro krizi, ale dokázali z ní "vytlouci" duchovní kapitál potřebný pro budoucnost.

V takové "petrovské chvíli" je potřeba - a je to přímo nutnost - upřít oči k cíli.

 

Sedmé pravidlo: Neotáčej se zpátky!

V Evangeliu sv. Lukáše, kapitola 9, verš 62 vybízí Ježíš každého, kdo vzal do ruky pluh, aby se neohlížel zpět.

Ohlédnutí se zpět na duchovní cestě bývá spojeno nejen se zastavením, ale také se závratí.

Velikost víry je totiž v tom, co máš před sebou. Vzdálenost za tebou ať tě nezajímá.

 

(z knihy Věroměr Maxe Kašparů, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1999)