Moc rád bych se už konečně setkal se skutečným ateistou. Tentokrát jsem si myslel, že jsem ho potkal. Seznámil jsem se s ním prostřednictvím jeho dcery, která si v knihovně mé ordinace půjčovala nějakou literaturu ke zkouškám na lékařské fakultě.

Když přišel učebnice vrátit a za dceru poděkovat tatínek, poseděli jsme spolu a mimo témata o studiích, sportu a politice přišla řeč na téma víry.

Tatínek o sobě tvrdil, že je nevěřícím a vědeckým ateistou. Snažil se to doložit dnes už sice trochu vyčichlými ateistickými frázemi, ale protože nebyl ani útočný, ani hloupý, jak u řady jeho "souvěrců" bývá, diskutoval jsem s ním rád a myslím, že rozhovor přinesl užitek oběma.

Když hovořil o své manželce a její operaci, která dopadla naštěstí dobře, zaťukal na stůl se slovy: "Musím to zaklepat." Nechal jsem jeho počínání bez komentáře, ale byl jsem trochu smutný z toho, že ani v tomto případě jsem skutečného nevěřícího "vědeckého" ateistu zase nepotkal.

Vezmeš-li totiž člověka, který se vydává za nevěřícího či lépe za ateistu, a chvíli s ním budeš "třepat", nějaké pseudonáboženství z něho vypadne. Nejprve pověra, potom něco navíc. Čistokrevní bezvěrci jsou asi světlou výjimkou.

Pokud věří na pověry "ateisté" klepající na dřevo, nejezdící v pátek třináctého v měsíci autem nebo při pohledu na černou kočku plivající přes rameno, jaksi to k jejich "vyznání" patří. Pokud k tomu přidají ještě rady z horoskopů nebo karet, nelze k jejich světonázoru nic namítat. Odmítají Boha, zbývá jim tedy kávová sedlina nebo virgule.

Proč tak ovšem jednají ti, kteří se vydávají za věřící katolíky, to je jiná otázka - z oblasti poruch duševního zdraví.

Těm, kteří v pondělí navštíví mága, v úterý vědmu, ve středu převtělovače, ve čtvrtek dianetika, v pátek si nechají posilnit auru a vyčistit čakry, v sobotu si koupí horoskop a v neděli slavnostně přijmou Eucharistii, bych doporučoval, aby co nejdříve vyhledali lékaře, nebo se studeným obkladem na hlavě hluboce uvažovali o své tzv. křesťanské víře.

Znám "zbožnou" Moravanku, která po přijetí Eucharistie zaujme u dveří kostela jogínskou polohu a na růženci odříkává budhistické mantry.

Tomu na jedné straně říkám silné náboženství, ale na druhé straně slabá křesťanská víra. Kdo ví, jestli vůbec ještě nějaká.

V kalibraci našeho Věroměru je křesťanská víra takových "takykatolíků" v hluboké předsmrtné agonii. U některých všemuvěrců už i po pohřbu.

 

(z knihy Věroměr Maxe Kašparů, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1999)