inspirace

Z knihy Věroměř Maxe Kašparů - Zbožná spolužačka

14. 3. 2012 16:39

Kdo z nás by neznal občasná setkání spolužáků po X nebo Y letech ...

Bývá to asi všude stejné. Slavnostní oběd, kterému předchází návštěva ve škole, a po obědě tvořící se hloučky, které debatují dlouho do noci.

První skupinu tvoří spolužačky, které si navzájem ukazují fotografie svých ratolestí a užasle se diví nad obličeji nemluvňat. Já se tomu nedokážu divit ani trochu, protože mi všechna nemluvňata připadají stejná a spolužačky si mne za to nepovažují. Takže do jejich dívícího se hloučku mám vstup zakázán.

Další skupinu tvoří spolužáci, kteří si už k něčemu "pomohli" a dávají to okázale najevo. Tam sice přístup mám, ale nechodím tam, protože jsem si ještě k ničemu velikému nepomohl - a ani si nepomůžu.

Jsem ovšem srdečně zván - a také rád chodím - do další skupiny. Tu tvoří spolužáci - hypochondři.

Taková skupina se už v naší bývalé třídě také stačila vytvořit a jsem tam jako lékař vítán. Nechodím tam proto, že bych byl sám hypochondr nebo že bych si mezi spolužáky nelékaři zvyšoval sebevědomí, ale chodím tam proto, že se mi daří rozptýlit řadu obav z chorob a následuje pak prima posezení s vysvětlením, že v mé přítomnosti mohou těžcí marodéři vepřovou i alkohol.

Při posledním srazu spolužáků si ke mně přisedla Jaruška.

"Poslechni", začala svoji řeč a zapálila si na to cigaretu, "slyšela jsem od holek, že prý jsi byl jmenován nějakým kazatelem, nebo co. Ty už neděláš psychiatrii?"

"Ale ano, psychiatrii dělám pořád", odpověděl jsem jen krátce a čekal, kam bude Jaruška téma své řeči směřovat.

"Ale s kostelem něco společného máš a s církvi taky, viď?"

"To ano, to mám."

"No, vždyť já jsem také věřící", řekla a usmála se na mne.

"To je dobře. A jak se lišíš od těch nevěřících?", zeptal jsem se jí takhle přesto, že takovou otázku nepovažuji za moc férovou.

Jaruška byla vždy pohotová a ukázala se takovou i nyní.

"Chodím pravidelně každý rok na půlnoční."

"Jen na půlnoční?"

"A jak často chodíš do kostela ty?" zeptala se zvědavě.

"Chodím na mši svatou pravidelně v neděli a ve svátky. A když mi dovolí čas, tak i ve všední dny".

Jarka se zhluboka nadechla a s podivem řekla: "To bych musela být fanatik!"

"Poslechni, Jaruško, máš manžela?", zeptal jsem se jí. Ale raději jsem nevyzvídal kolikátého, protože u těch "věřících" jeden nikdy neví.

"To víš, že mám", odpověděla a podivila se mé otázce.

"A jak často ti chodí domů?"

"Přece každý den."

"A není ten tvůj manžel nějaký fanatik? Nepřehání to? Nestačilo by, aby se na tebe přišel podívat jednou za rok a dalších dvanáct měsíců jen říkal, že v tvoji existenci věří?"

Jarce došlo bez dalšího komentáře, že kdo má doopravdy někoho rád a opravdově mu také věří, chodí k němu co nejčastěji, touží být tomu druhému nablízku.

Tak je tomu nejen ve vztazích mezi lidmi, ale také ve vztahu mezi člověkem a Bohem.

Chvíli před tímto rozhovorem si mi Jarka stěžovala, že má potíže se žlučníkem. Přesto jsem ji teď pozval na dort se šlehačkou ... Žlučníkové potíže nepřišly.

Možná ji nastanou potíže s chápaním obsahu slova víra. Ode dneška asi tuší, že křesťanská víra je záležitost vztahu dvou bytostí, že to není jen sladký sentiment jedné zimní noci.

 

(z knihy Věroměr Maxe Kašparů, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1999)

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková