inspirace

Cestování za všechny prachy aneb To nevymyslíš

29. 4. 2012 19:06

S jednou mou letilou kamarádkou cestujeme vlakem tuze rády. To jako doopravdy. Při tom a jen v kombinaci nás dvou (což je zajímavé, sólově se nám to nestává a ani při cestování s někým jiným) zažíváme situace/dobrodružství, o kterých se nám ani nezdálo. Nově minulý týden.


Jely jsme navštívit jednoho našeho kněze, se kterým se známe řadu let a také i v UH svého času sloužil, ale díky velkým zdrav.komplikacím byl pak přeložen do jiné farnosti. On je mj. výjimečný tím, ačkoliv sám nemocen, tak neuvěřitelným způsobem dokáže povzbudit/nakopnout druhé. T.č. jsme za ním jely do lázní Teplice nad Bečvou.

Cesta vlakem probíhala vyloženě hladce, žádné pikantní situace, až jsme se tomu divily. Jen v Přerově jsme málem nasedly do odstaveného a zcela prázdného vlaku, myslejíc si, že jede do Hranic na Moravě. Tak se to aspoň jevilo, ale průvodčí nás včas zbrzdila. Jinak by se mohlo stát, že nám mezitím ujede pravý spoj, než bychom to zjistily. Do těch Teplic jsme jely vlakem vyloženě poprvé, nevěděly jsme, jak to nádraží vypadá, v jaké lokalitě, jak dalece od lázní atd. Takže jsme se soustředily zejména na ten cíl - Teplice. Tolik už nevěnovaly pozornost pár zastávkám před tím, např. takovým Hranicím na Moravě. Tak t.č. mohu říct, že už na tuto stanici stopro nezapomeneme.

 Blížily jsme se do Teplic a jak se později ukázalo, nějak výrazně fungovala síla mých myšlenek. Vlak zastavil v Teplicích, ale my nevystoupily. Ta totiž působila tak zanedbaně, že budila dojem, že je to nějak přespolní, že ta hlavní teprve přijde. Navíc tam vlak oproti jiným zastávkám stál ultrakrátce. Tak jsme klidně čekaly  a chystaly se příště na tu naši. Jenže nepřišla. A to jsem ještě těsně předtím řekla, jak jsme zdárně dojely. To mi pak i kamarádka řekla, že jsem to zakřikla. Místo toho jsme si zajely do Černotína. Jedno štěstí pro nás, ten vlak zastavoval v každé zastávce, tak jsme nezajely až tak daleko, jen 2km. Černotín ještě větší pr...l než Teplická zastávka, nikde žádná stezka, jen silnice, ale hodný kus od koleje (tudy projížděla jen jedna kolej), kde jezdila auta, jen to svištělo. Jen 2km a pár minut vlakem, ale pro nás to znamenalo pěší chůze do hodiny. No a protože situace byla jaká je, nezbylo nám, než se zpátky vrátit právě souběžně s kolejí, po železničním náspu, hodnou dobu se ani nedalo kde sejít. Ztížené podmínky, nerovný terén a ještě, protože jsem měla velkou kabelu, jsem v ní tahala 200gr kafe ve skle + věci běžné potřeby, tak jsem byla protěžkána a těšila se, jak se už toho kafe zbavím. Z hlavní silnice bylo na nás vidět, tak se divím, že na nás někdo nezavolal  poldy, že " se dvě podezřelé osoby pohybují u koleje a nevíme, co mají v plánu" :-)). Prošly jsme se řádně, ale dobrou náladu jsme neztrácely, našla jsem pozitivum v tom, že aspoň víme, že se blížíme k cíli, kdežto by se mohlo stát, že např. doteď sedíme v prázdném a odstaveném vagónu v Přerově .. tak jsme na tom přece jen líp. My si samozřejmě u té koleje dávaly pozor, ale zároveň vnímám jako Boží požehnaní, že za celou dobu po ní nejel žádný vlak. Až když jsme byly v jádru v lázních, které jsou od kolejí nedaleko a z těch vyšších míst je úplně nádherně na projíždějící vlaky vidět (i na daleko je slyšet), tak v té době už projíždělo těch vlaků docela dost, i nákladních.

Na setkání s naším známým knězem jsme měly ještě dost času, za tu dobu jsme stihly lázně projít křížem krážem, i oběd. Ale první naše kroky vedly do aragonitové jeskyně. Bez nějakého předchozího vnuknutí, z ničeho nic, se mi vybavila scéna z Kolji a říkám kamarádce, úplně bezelstně, bez úmyslu: "To by byl gól, když by to bylo jak v Koljovi, jak jim paní řekla, že aby mohli hrát, musí být aspoň 5 lidí". Přitom se mi to stejně zdálo nepravděpodobné. My dojdem ke dveřím, zazvoníme na zvonek, paní na nás, že máme jít dál k pokladně, že dojde pan správce a už už kupujeme vstupenky, kdy tu na nás, kolik nás je (zřejmě si myslel, že jsme předvoj a že chceme koupit hromadnou vstupenku) a my že: jen my dvě. A on že: "ale na skupinku musí být aspoň 5 lidí" ... jen stěží jsme dusily smích. Pak nám nabídl, že se můžeme přidat ke skupině, kteráse jim nahlásila na druhou hodinu, ale to už se krylo s našimi  plány.

I s našim známým knězem jsme téměř celý čas také pochodily, nám už známe věci, ale zas jsme to viděly z jiného úhlu a šly jsme zase jinými směry. Nachozeno jsme už měly požehnaně i s nečekaným výletem z Černotína, tak nožičky to daly pocítit. Jinak ten čas  s "naším duchovním" byl jednoduše úžasný.  A nebylo nic lepšího, než to naše setkání zakončit mší svatou v kapli sv. Pelegria o půl čtvrté. A sešlo se nás tam dost. Dohromady 17 lidí, šlo o lázeňské hosty. Jinak ta kaple stojí samostatně venku, není součást některých lázeňských budov. Krátce po mši jsme se s ním rozloučily, ale nám se ještě nechtělo domů, zašly jsme si ještě do restaurace na pohár a plánovaly jsme odjezd na 19., což byl předposlední spoj. Nasedly jsme do vlaku. Hodně nás zmátly ty dvě stanice Hranice město a Hranice na Moravě a t.č. jsme jely opačným směrem, tak se v tom nemohly zorientovat. Jelikož jsme vystoupily tenkrát pozdě, bedlivě jsme sledovaly cestu, poněvadž ty Hranice jsou první dvě zastávky od Teplic. Jenže - pro změnu jsme vystoupily moc brzo .. jakmile jsme totiž uviděly nadpis Hranice, hned jsme se vrhly ke dveřím. Už když jsme vystupovaly, se mi to nějak nezdálo.. a dokonce byl ještě čas zeptat se průvodčího, který se vykláněl z okna .. ale stačí trocha zaváhání a vlak byl v čudu. Zkrátka měly jsme vystoupit až v zastávce Hranice na Moravě, místo toho vystoupily na té špatné. A tudíž nám ujely i další spoje, které navazovaly na správné stanici.

To se odehrálo krátce po sedmé a pro nás to znamenalo tvrdnout na té stanici další hodinu, než přijede spoj v 20.00, už poslední. Když jsme jely do Teplic, příhoda s Černotínem se nám zdála úsměvná, tato už tolik ne. Obě jsme byly zklamané, přesto, že i tady jsme si pak našly mezi sebou vtipné průpovídky. Zklamané hl. vlastní hloupostí a hl. tím, že obě jsme měly v plánu se ještě vidět s našimi miláčky a bylo nám jasné, že už nic z toho. Chvíli jsme to trávily, ale díky už poněkud pocuchaným nervům a obavám, jestli zase něco nedotentíme, jsme se radši zeptaly v pokladně na ty vlaky a přestupy, neboť už jsme byly v té fázi, že jsme se už bály kamkoliv nastupovat, a zejména vystupovat .. :-))) A další zajímavost. Já nevím, jestli si každý pamatuje naše ksichty, ale každý hned věděl, která bije. My se nenápadným konverzačním tónem ptáme paní u pokladny, jak to je s tím spojem a jestli jede do Přerova a paní na nás pobaveně: "Vy jste špatně vystoupily, že?" Na to už nebylo co dodat .. Kamarádka vyslovila svůj názor, že jsme nespíš historicky první, kdo tu špatně vystoupil.

Ale "podezření" jsme budily i u průvodčích ve vlaku. My jsme měly správnou jízdenku, i zpáteční, jely správným směrem, ale na cestě tam i zpátky si vždy ten průvodčí naši jízdenku pozdržel delší dobu než je obvyklé a taky se podíval po nás, pak na jízdenku atd. Nechápaly jsme.

Ještě jedna perla: děcka, kdyby jsme cestovaly a stalo se nám něco podobného aspoň v polovině trasy, budiž, ale že jsme se za hodinů a 9 minut jízdy (započítávám do toho tu hodinu čekání v Hranicích-městě na další spoj, 9 minut trvá jízda z Teplic do Hranic-města) dostaly jen o 2 km (!) daleko a o pouhou jednu zastávku dále a ještě aby toho nebylo málo, tak jsme z Hranického nádraží viděly ještě jeden lázeňský dům v Teplicích (!), tak tomu se fakt říká KAUF! Tohleto zatím nic nepředčilo..

A to těžké kafe ve skle, kterého jsme se konečně chtěla zbavit, jsem nosila nejen tam, ale i celou cestu zpátky! Protože náš známý kněz se rozhodl to věnovat ředitelce křesťanské školky v UH, tak cestovalo zase zpátky ...

Prvenství vlakových zážitků držela doposud tato příhoda: když jsme zase někam cestovaly, přiběhly jsme na nádr na poslední chvíli, nastoupily do správného vlaku, ale nějak jsme se nedívaly napravo ani nalevo, zkrátka jsme vlítly do nějakého vagónu a tuším jeden-dva vagóny vevnitř prošly, nasedly až do vedlejšího (hned zkraje), kde bylo místo. Ale vůbec jsme netušily, ve kterém vagónu se nacházíme. Když přišel průvodčí a daly mu jízdenku, nechápaly jsme, proč se na tu jízdenku tak dlouho dívá (opět.. viz zmíňka výše) a pak na nás. V duchu jsem se začala trochu rozčilovat, jakože o co mu jde. A on se zeptal, jestli víme, že jsme v 1.třídě, na kterou musí být příplatek a požádal nás, abychom si přesedly do 2.třídy. My jsme, než se vzpamatovaly z překvapení, na něho chvíli tupě zíraly :-D a abychom neudělaly zas nějakou botu, moje kamarádka mu položila otázku "tam nebo tam?" a zároveň gestem ruky-ukazováčkem, naznačila oba směry. Pan průvodčí se na nás soucitně podíval a řekl: "Zůstaňte tady." A odešel.

My to nemohly vstřebat a hlavně jsme se nemohly dobrat, co to mělo znamenat. Až po chvilce mi ťuklo: "Ty Peti, co když my jsme v posledním vagónu?! No a když jo, tak se ani nedivím, že se tak divně díval, asi si říkal, radši je nechám tady, ještě by spáchaly nějakou sebevraždu .. "

Já jsem svou domněnku jen tak plácka. Ale my jsme asi za 20 minut vystupovaly a zjistily jsme, že se nacházíme skutečně v posledním vagóně .. :-D. No, i tak se dá cestoval s Eurocity. :-)))))))))

Sdílet

Komentáře

kacarovi3 Mě se už dvakrát stalo,že spěchám na vlak z nemocnice,v šalině si odpichnu dvouhodinovou jízdenku a potom čekám na vlak.Sedím v rychlíku a minutu před odjezdem si uvědomím,že jsem zapomněl potvrdit propustku abych měl zaplacený celý den.Nezbude,než vystoupit z vlaku,který mi ujede za prdelí a jet znova do nemocnice.Potom ty nervy,jestli se do těch dvou hodin vejdu...V autobusu mi skončila platnost jízdenky,když se rozjel.Kdyby se to stalo jednou ale dvakrát?To dřív koupím jízdenku,klidně jedu a až průvodčí mi sdělí,že ji nemám cvaklou a musím si od něj koupit s příplatkem další.Také se mi to stalo opakovaně.V mládí jsem měl režijní a takové starosti nebyly.

Dzamila popsané vlakové zastávky znám moc dobře, naštěstí jsem na ně odmalička zvyklá :)... dobré postřehy a o to lepší zážitky :)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková