Jela jsem autobusem, šlo zrovna o den, kdy se měly měnit spoje autobusů. Znamenalo to různé časové prodlevy, technické záležitosti např. i kapacitně menší autobus a další různé věci, než se vše opět vyřeší. Plno čekajících lidí, spěchajících, zima, sníh, autobus lidmi doslova natřískán.


Nelibost až vztek narůstá, záleží na naturelu těch kterých lidí, ale každý z nás má zkušenost i s řidičem, který se choval obdobně a to i bez vnějších vlivů - bez příčiny. Ne tak ale řidič ze zmíněného autobusu. Věděla jsem o něm, že je příjemný, tohle však byla mimořádná-zatěžkávací situace. Přičemž pro ty řidiče to není nic záviděníhodného pracovat v hromadné dopravě, ta zodpovědnost. Kromě toho, být zodpovědný doslova za životy cestujících, bezpečnou jízdu, stejně tak umění čelit nervózním lidem.

Tento pan řidič měl na každého cestujícího milé slovo, i když se mačkali a řada se nehnula, tak je poprosil, aby se ještě kousek posunuli, nebo na další zastávce poprosil-ne požádal, jestli by nepočkali na další spoj, nebo jestli chtějí, otevře jim zadní dveře. Nebo novým přistupivším trpělivě opakoval, ať se mu tolik netlačí na schody, že musí vidět i na dveře, dokonce omluvným tónem ještě povzbudil, že další den to bude určitě lepší a také asi dostane prostornější autobus. Všichni cestující museli vnímat tu jinakost - jiné cestování, protože nikdo ani nedutal, u nikoho jsem nezahlédla otrávený obličej.

Myslím, že mohu s klidem prohlásit, že mu řada cestujících byla vděčná, ale škoda je kolikrát ta, že se to díky nevysloví NAHLAS. To vše mi v hlavě probíhalo, když už jsem byla z autobusu venku a na cestě ke svému cíli. Řekla jsem si, že mu hned při nejbližší příležitosti poděkuji, třeba další den. Podařilo se mi ho skutečně vidět i následující den, ale při nástupu do autobusu jsem ho nechtěla zdržovat kvůli frontě lidí v řadě, a když se na konečné vylidnil autobus, příležitost byla, JENŽE .. velmi jasně jsem cítila, že už to není ONO.. že to už ztrácí na významu, důležitosti. A dokonce jsem neměla už ani ta správná slova jako předchozí den, vypršela mi v hlavě do vzduchoprázdna. Zkrátka, v tom okamžiku jsem si uvědomila, že spousta situací je dílem MOMENTKY, které se dají lehce propásnout. Je také možné, že např. samotnému řidiči to nějak nepřišlo, je fakt, že rutinní práci už nevnímá ani ten, koho se to týká, a ani vděčnost nečeká, bere svoji práci jak samozřejmost. Ale každý z nás může pocítit únavu, potřebuje nějaký impuls. A k tomu stačí "málo". Uznání, pozornost, ocenění. Tím nemám na mysli "hollwoodský happyend a keep smiling", myslím tím, když cítím/vnímám potřebu někomu vyjádřit úpřimné díky, nečekat na příště, udělat to neprodleně/ihned.


Říkám si, kdoví, jaký měl ten řidič den. Zachoval profesionalitu, ale mohl být v napětí. Představte si, že v ten okamžik k němu přijdu a poděkuji mu - ze srdce, ne z pózy - možná dojde z práce a co by jindy jen tak prohodil pár slov k manželce, "naplácal" děckám.. možná by zažil o něco jinakší den. Pozor, nezabývám se otázkou CO BY BYLO KDYBY, nikoliv, zamýšlím se nad tím, že ocenění nepřináší užitek jen jedinci samotnému, ale více lidem, než možná tušíme..


Zrovna před víkendem se mi stalo něco podobného. Dostala jsem pochvalu - a to za (pro mě) úplnou banalitu, přesto jsem vykulila zrak, moje překvapení neznalo mezí a pozvedlo mi to náladu na zbytek dne. Ocenit můžeme na druhém člověku "banality" až hodnotné činnosti, nemusí se to týkat jen práce. Jen to musí být úpřimné. Největším impulsem, znovuobnovené chuti do dalších aktivit se povětšinou stává ocenění, které dotyčný ani nečeká.

Když to celkově shrnu: propásnu-li laskavosti, neděje se zas tak nic hrozného, třeba to zamrzí - ale k laskavostem všeho možného druhu máme příležitosti více než dost, takže jisté laskavosti můžeme napravovat či vědomě na ně přístě myslet a konat je. Horší je to už s mezilidskými vztahy, když je někdo rozhádaný, hlavně v rodinách a když jeden chce najít cestu, má tu snahu, ale zarputilostí druhého je skoro nemožné obnovit cestu k sobě. A pak, když už konečně, je na vše pozdě .. z různých důvodů. Pak přichází výčitky možná na celý život.


Tak si na závěr této úvahy dovolím ještě malou perličku, že se vztahy je to jako s hříchem. Úplně nejlepší je takovým věcem předcházet. A když člověk spadne na h..u, tak to řešit zavčas, než konflikt v mezilidských vztazích či hřích, přeroste v něco obludného, kdy je velmi složité se prokousávat zpět. Není to nemožné, ovšem je to daleko bolestnější, namáhavější, strastiplnější. Pokud se ten člověk rozhodne vrátit zpátky, může se bát vyjít, protože si to velmi dobře uvědomuje a bojí se ještě hlubšího zranění. Případně to vzdá v půli cesty. Napadá mě výstižné: "Nenechte zapadnout slunce nad svým hněvem..."