Když jsem ještě před léty studovala na VZŠ, už tehdy mě provázel zájem a soucit (ale v dobrém slova smyslu!) se starými lidmi. A když jsem tenkrát narazila na jednu poezii, která má být autentická, hluboce mě to dojalo a dostalo. Napsala jsem si ji na záhlaví denníku praxe. Teď po dlouhé době jsem na ni narazila v úvodníku Sestry, znovu oživila vzpomínky na studia a ráda bych se s ní podělila. Je to báseň od jedné stařenky, která zemřela v oddělení pro dlouhodobé nemocné. Po její smrti jí v jejích věcech našli zdravotníci a od té doby kolovala tak nějak dál a dál. V současnosti i v blízké budoucnosti mi navíc připadne trefně aktuální, neboť starých lidí bude čím dále více přibývat.


Báseň stařenky

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,

řekněte, koho to před sebou vidíte.

Ach ano, je to jen ubohá stařena

s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo ji padá,

nevnímá, když po ní něco se žádá,

o světě neví, jen přidělává práci,

boty a punčochy napořád ztrácí.

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,

už potřebuje však krmit a přebalovat.

Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?

Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,

než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.

Miláčkem rodičů, děvčátkem tak sotva deset let

s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,

dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.

V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,

co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti,

já chtěla šťastný domov pro své děti.

Pak přešla třicítka a pouto lásky dětí,

jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází

jenom můj věrný muž pořád mě provází.

Padesátka přišla, ale s ní další malí,

co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,

mám z budocnosti strach, někdo mi zavřel bránu.

Život jde dál, mé děti mají vrásky

a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný,

na stará kolena nadělá z nás všech blázny.

Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,

kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije

a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.

Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,

vždyť pořád miluje a nepřestává být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně,

já smířila se s tím, že všechno jednou mine.

Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,

neuvidíte seschlou stařenu...

Teď už MĚ uvidíte!