Díky vzdejme Bohu, králi nebeskému, neb on nás dobrotivě dochoval k Jitru dnešnímu.

Hymnus z r. 1683


Už se samozřejmě nikdo z nás nedopátrá, kolikrát za den naší předkové vypouštěli z pusy slovo náhoda, které  je v naší mluvě tak frekventované. Míníme-li tímto výrazem události, pro které nemáme vědecké vysvětlení, dalo by se logicky předpokládat, že si jím museli vypomáhat mnohem častěji než my. Vždyť věda za posledních pár století přece ohromně pokročila a mnohé od té doby objasnila. Teoreticky by tedy náhod mělo ubývat. Zalistujeme-li však v barokním kancionálu ze 17.století, překvapí nás, že si tehdejší lidé mnohem častěji a mnohem víc než současný člověk uvědomovali, že nic v jejich životě není náhoda. Uniknout všem nástrahám a nebezpečím a dožít se dospělého věku vůbec nepokládali za samozřejmost, ale ani za náhodu. A už vůbec ne za právo či nárok, jak to obvykle chápe člověk dnešní. Jestliže prokličkovali všemi těmi úskalími, dokázali za to být i patřičně a hlavně adresně vděční. Nepochybně velmi úpřimně a z celého srdce zpívali slova hymnu: "Díky vzdejme Bohu, králi nebeskému, neb on nás dobrotivě dochoval k jitru dnešnímu."

Když po probuzení takhle hezky poděkovali, vyprosili si požehnání do celého dne: "A poněvadž v potu tváře svůj chléb jísti musíme, Bože, dobrý Hospodáři, požehnej pracím našim, ať se nám zde dobře daří. Na tvou lásku spoléháme, tobě se poroučíme se vším, co od tebe máme, dej, ať v zdraví času večerního se dočkáme".

Výraz "ať se nám zde dobře daří" měl tenkrát asi jiný obsah, než jej chápeme dnes my. V rodinách bývalo často velké hejno dětí. Že si tihle lidé plně uvědomovali svoji zodpovědnost za jejich zabezpečení a výchovu, to lze vyčíst i z textů jejich modliteb. Ty byly adresovány Bohu, ale děti je od narození denně slýchaly z úst svých rodičů i prarodičů. Denně byly svědky jejich živé víry. Viděly, jak rodiče reagují v jednotlivých situacích, v radostných i v těch nejtěžších. Tak víra přecházela z generace na generaci. Pro náhodu nezbývalo místo, protože tam byla víra. Nikoliv víra v osud, ale víra v osobního živého Boha. V tom je diametrální rozdíl. Buď jsem fackovacím panákem nějakého osudu, který si v rámci náhod pohrává, jak chce, anebo jsem milované dítě Boží. Třetí možnost neexistuje.

(Náhody a náhodičky s Marií Svatošovou, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004)