Poznala jsem, jak působí pokoj v srdci, když nevyřknu naštvaná slova, když je nehodím zpět.


Díky nedorozumění jsem dostala ZÁSAH od kolegyně v práci. I když bych chápala její naštvanost, to, jak mě osočila, bylo nepřiměřené. Ta pichlavá zloba v očích, silná slova. O to šokující bylo to, že je to milá žena, vždycky bylo poznat, že ji potěší, že mě vidí, ve vzájemné dobré komunikaci. Nečekala jsem to, vykolejilo mě to, zastihlo mě to naprosto nepřipravenou. To, co vyřkla, mi přišlo nespravedlivé. A kdyby došla jako normálně člověk, dalo by se o tom diskutovat, vysvětlit. Bublalo to ve mě ponížením a vztekem a měla jsem na jazyku slova, kterými bych ji mohla kontrovat a ukázat na nich, že to, co říká, je nesmysl. Ale něco mi bránilo hodit jí to do tváře. Částečně i mým ochromením, ale i tím, že jsem už v té chvíli vnímala, že jak je rozjetá, by stejně skutečně neposlouchala a ze zkušenosti vím, že by to nemělo konce. Zlo, i zlá slova působí jen další zlo - začarovaný kruh. Když to na mě vychrlila, vzdorovitě tam stála a evidentně - to jsem pochopila - čekala ode mě omluvu. Ale toto jsem prostě nezvládla. Toto mi přes pusu nešlo. Dokonce jsem  jí ukázala část zad a nějakou větu do ztracena řekla, což ale nebyla ta omluva. Řekla ještě naštvaně "Nashledanou" a odešla. Měla po noční, šla domů. Ten závěr teda nedopadl podle jejich představ, ale ani podle mých.

Když odešla, naskákaly mi červené flekance po tváři - od rozrušení. Bylo mi do pláče a jen sebeovládáním jsem zadržovala slzy. Vyslala jsem Bohu střelnou modlitbu, aby mě nikdo aspoň hodinu nevyrušoval, nezvonil telefon (pracuji v kanceláři), musím se nejdříve uklidnit. Min.půl dne jsem z toho byla rozhozená a projevilo se to i na práci, když jsem se první dvě hodiny nemohla soustředit, musela jsem vynaložit dvojnásobné úsilí, abych neudělala nějakou chybu. O co jsem Boha prosila, splnil. Nejenže nikdo za mnou nešel a netelefonoval hodinu, ale rovnou dvě. Pak za mnou došla jedna doktorka s kouskem dortu a pak jsem plnila další požadavek po telefonu a sestra mi děkovala za spolupráci. Páni, tomu se říká den. Z jedné strany dostanu facku, z druhé pohlazení. Ale takový je život.

Taktéž jsem si vzpomněla na Marii Svatošovou, což je zajímavé, že už podruhé prožívám něco podobného jako ona a vím to proto, že její knížky mám fakt "načtene" xy krát. A pro změnu v knížečce "Bůh mezi hrnci" popisuje událost, kdy ji na mail přišla od jednoho člověka tvrdá, nespravedlivá kritika, která ji rozhodila na jeden a půl dne a zamýšlí se tam, že kdyby byla chudá v duchu, tak by ji to nevyvedlo z míry, že by se za toho pisatele pomodlila hned a ne až za 36 hodin. Kdybych paní Svatošovou potkala nebo bych ji mohla dát aspoň vzkaz, tak řeknu: "Paní Svatošová, nic si z toho nedělejte, poznala jsem, že pomodlit se hned za toho člověka fakt nejde. Člověk to musí nejdřív vydýchat, strávit. Až pak je schopen modlitby."

A tak to bylo i se mnou. Bůh proměňuje mé srdce. Vůbec netuším, kde se to ve mě bere. Že mám v sobě takový pokoj, klid. Necítím vůči kolegyni žádnou zášť. A přitom jsem emocionální a ve vzteku jsem téměř vždy vylítla jako čert z krabičky. Také jsem se za ni i za sebe modlila, aby nám Bůh dal poznat správnou cestu k sobě, dotkl se jejího nitra. Dnes jsem se viděly po pár dnech. Netušila jsem, co bude, ale pokojně jsme se pozdravily - to byl jen pozdrav, ale v jejím obličeji už nebyl hněv ani zamračení. Myslím, že pro začátek dobrý start. Zpětně jsem přesvědčená o tom, že kdybych se tehdy neovládla a vyřkla zlá slova, neprobíhalo by to setkání tak mírně. Rozhodla jsem se zabývat jen dobrými slovy a myšlenkami a zlým říct pevné NE. Dříve bych se šla v takových situacích někomu "vyžalovat", ale poznala jsem, že slovy zraňujeme, i když ten druhý neví, že se o něm bavíme, negativně ovlivňuje vztah a hlavně si člověk otravuje nejen vlastní duši, ale i toho/těch/, komu se vyžaluje. A to "neposílání dál", utnutí to záhy působí ve vztazích čisto, jasno, mír a pokoj.

Když jsem se divila nad mojí proměnou, uvědomila jsem si, že své plody zřejmě nese i moje pravidelná ranní modlitba, kterou, když vyslovuji, myslím vážně. V kancionáli jsou výstižné, inspirativní modlitby pro každou situaci. Velmi příhodně jsou v ní obsažena slova, která se hodí i pro výše zmíněné. Den je úplně jiný, když se začne ranní modlitbou. Přičemž se dá klidně modlit i cestou do práce.

A jak že zní ta ranní modlitba?

Takto:

Nebeský otče, děkuji Ti, že jsem si odpočinul a opět se probudil. Je to Tvůj dar. To, co je mou povinností, chci od rána do večera plnit tak, jak to dělával Tvůj jednorozený syn: všude, kam přišel, zanechal po sobě jen dobro. Každého, s kým se setkám, mi posíláš do cesty, abych v něm poznal svého bratra. Ve všem, co udělám, co promluvím, ať se mi zjeví láska, kterou všechny objímá. Ať mám pro každého dobré slovo dřív, než se rozejdeme. Ať mám cit pro druhé a myslím víc na ně než na sebe. Prosím, at se vždy ovládnu, ať ze mě není mrzout, ať jednám laskavě a srdečně...

Modlitba č.O24, Kancionál