Letošní vánoční mše jsem trávila v bývalé farnosti, kam jsem patřila před svatbou. Byla to logická volba, mám tam rodiče a vánoční svátky jsem s manželem i bráchou a jeho přítelkyni trávila tam.


Na Štědrý den jsem se zúčastnila odpolední mše sv. pro matky s dětmi, seniory a nemocné. Na Štědrý den nebyla moje pozornost naladěna na příliš dlouhé kázání. Ale byla to mše pro děti s tím, že právě k ním se kněz přimlouval, to se mi moc líbilo, mluvili spolu o svíčkách Láska, Víra, Pokoj a Naděje. Příběh o těchto svících znám, pro děti to však bylo něco nového, těšilo mě, jak se zapojovaly a krásnou tečičkou bylo to, když holčička jménem Maruška a kluk nesli Ježíška uložit ho do jesliček a s ním celý zástup dětí. Celk.mše s dětmi mi přišla ryzejší než mše pro "dospělé". Možná by mě to tolik nemělo překvapovat, Ježíš říká: "Nebraňte dětem" nebo "kdo nemá víru jako děti". Možná jsem i já potřebovala prožít jiný náhled.

Také Boží hod jsem strávila v kostele velmi pěkně. Pak přišel 26.prosinec, svátek sv.Štěpána. Zaradovala jsem se, když pan farář vyvěsil cedulku - Zpovídá se. Pro davy a davy lidí se mi nepodařilo před svátky vyzpovídat a to jediné mě trápilo. A není samozřejmostí, že se už na Štěpána zpovídá. Vyšla jsem ze zpovědnice s radostí a pokojem v srdci. Po mši svaté se vyhlásilo, že bude následovat asi 20-ti minutová scénka, kterou si děti připravily. Úpřimně, dětské scénky mě málokdy baví, nemá to nápad, zpěvy nic moc, někdy je to nuda. Není to chyba dětí, ale i režie. Nebo některé děti jsou na to zkrátka jen příliš malé.

Ale na sv.Štěpána jsem reagovala jinak než obyčejně. Za jiných okolností bych se otočila a odebrala domů. Ale teď jsem tu chtěla být pro ty děti. Říkala jsem si, tak se s tím cvičili a kromě rodičů a pár nadšenců se lidi zvednou a půjdou domů, jak se ty děti budou asi cítit? 20 minut mi nic neudělá. Tak jsem zůstala. Asi poprvé za dobu, kdy jsem viděla dětské vánoční divadelní hry, tak tato byla skvělě propracovaná, přirozená. Byly tam děti z 1.stupně i 2.stupně a vůbec jsem neměla pocit, že to mají jen našrocené a děj jim uniká, oni to opravdu prožívaly. Šlo o klasické téma, kdy putuje Josef s Marií do Betléma, jdou dům od domu, marně hledají nocleh, každou chvíli se blíží její hodinka, až po narození Ježíška a příchod pastýřů poklonit se Spasiteli. Po každé scénce následovala příhodná vánoční písnička korelující s tou scénkou. Spolu s doprovázením scholy se živou muzikou - housle, kytara, bubinky, píšťalky. Bylo poznat, že se režie ujal konečně někdo, kdo tomu rozumí, kdo umí s dětmi pracovat. Šlo dokonce o kluka kolem dvaceti let, kloubouk dolů.

Byla jsem okouzlená a hrdá na ty děti - podobně, jako bych byla rodičem jednoho z nich. Utvrdilo mě to ve správném rozhodnutí-že jsem zůstala. To, co budu psát dále, přečtete třeba za pár minut, ale to, co popíšu, se mi promítlo během pár vteřin. Po závěrečné scéně, kdy byli všichni malí herci seskupeni kolem Ďěťátka a po zaznění první věty písně z kancionálu č.201 "Narodil se Kristus Pán" mě něco ZASÁHLO. Přesně jak se říká, jakoby přišel blesk z čistého nebe a takové síly, že mi najednou prudce vhrkly slzy do očí, začala jsem přerývaně dýchat, nenapádně jsem stírala stále valící se slzní potůčky a kdybych byla  v kostele sama, tak v tu chvíli jen brečím a brečím. Silou vůle jsem to zvládla ustát. V tom jednom milisekundovém okamžiku se mi souběžně spojilo několik skutečností. 1. děti mě dojaly krásným vystoupením 2. i když jsem byla přesvědčená, že jsem už dávno vyplakaná a smířená, připomnělo mi to událost v létě, když se naděje na naše ďěťátko s manželem vytratila, když jsme o ještě nenarozené přišli. V tu chvíli jsem pocítila intenzivní vnitřní bodnutí, že zanedlouho, už začátkem března, když by bylo všechno v pořádku, bych se stala matkou. 3. spadly mi klapky z očí, šupiny, a zásahem Boží milosti jsem, troufám si říct, konečně pochopila, že Ježíš je můj Spasitel. Rovnou mi říkal: To jsem JÁ, narodil jsem se i pro Tebe. A tohle způsobila jediná věta písně, kterou jsem předtím slyšela asi 100x. V mých slzách bylo vše, i smutek, i dojetí, i slzy úlevy, i slzy z radosti protkané dojetím ze Světla. Když je někdo, mezi nimi i já, vychováván k víře odmalinka, je tu úskalí v tom, že je velmi obtížné po celou dobu udržet živou víru. Je tu nebezpečí, že i přes snahu to časem sklouzne do formálnosti a lhostejnosti. Delší dobu pociťuji, že moje víra se potřebovala zvednout jako Phoenix z popela. V podstatě celý život téměř každý prochází určitými konverzemi, a v žádné životní fázi nelze říct, že křesťan je již "hotov".

Zde se mě Bůh hmatatelně dotkl.

Pochopila jsem také, že Boží vůle, skutky lásky, jsou tu pro každého. Že světci nejsou nic vyjímečného, co je pro nás nedosažitelné, ale že často, když čteme o životopisech světců, žili obyčejný, někdy až pochyby budící život a až Bůh se dotkl jejich nitra, tak pochopili, že následovat Krista přes všechna protivenství, je velké osvobození. Nyní už plně chápu, co prožíval Zacheus, který se původně jen chtěl podívat na toho zvláštního "chlápka" Ježíše a On tak proměnil jeho srdce, že Ježíš mu byl hostem a Zacheus vmžiku napravil, co napravit mohl. "Dnes přišla spása do tohoto domu."

Nebýt události těhotenství se špatným koncem, nemohla bych být oslovena Bohem /na Štěpána ani jindy/, když by moje srdce bylo zatvrzelé. To, co se děje, má vždy nějaký významl. Zostřila se ve mně intenzivnější vnímavost k ostatním lidem, ale i k dětem /něha/. A vlastně celé svátky jsem byla obklopena dětmi, ať už mše na Štědry den, či vánoční proslovy, či scénka nebo každoroční tradiční koledování dětí na Tři krále aj.

Díky prožité bolavé události se dokážu se lépe vcítit do smutku i trápení lidí. Naučilo mě to větší umírněnosti.

Ne ze mě, ale z Boží milosti přišel do mého srdce pokoj.