inspirace

O jednotě

15. 2. 2017 22:58
Rubrika: Názory-úvahy | Štítky: NTM2017 , manželství , vztah , snoubenci

Moje laické zamyšlení jednoho aspektu manželství a to jednoty.


Když jsme "jedno", mají splynout těla, duše i srdce. Přemýšlím: proč se na jednotu tak apeluje. Jestli se lze opravdu sjednotit s vnitřním vnímáním druhého jen proto, že jsme manželé? Je každý jednotlivec v manželství někým jiným než předtím? Pochopitelně, ovlivňujeme se navzájem. O tom není sporu. Tím však neměníme svou identitu. A pak: není nezdravé, abychom měli oba dva úplně totožné vnímání, názory, postoje, na všem se shodli, na všem se podíleli společně? Bylo by už pak k něčemu diskutovat, hledat, vyvíjet se? Kde vlastně hledat tu jednotu?

Možná by bylo výmluvnější ukázat to na vlastním příkladu. S manželem jsme se znali dobře. Po tříleté známosti jsme se vzali. Letos v dubnu si připomeneme 3. výročí svatby. Když se podívám na celé období od píky, náš vztah byl a dodnes je dynamický, rostl, proměňoval se. Se vztahem, snoubenectvím i manželstvím je to podobné, jako když roste dítě. V každé fázi potřebuje něco jiného, priority se mění, to je v pořádku, tak to je. Nebo když dítě potřebuje boty na zimu, koupíte mu koupací čepici? Aj. Někdy se pozastavím nad tím, co jsem to jen řešila před rokem, před pár lety. Co je dnes už bezvýznamné. Nebo jakých představ jsem se křečovitě držela, jak jsem si představovala, že to bude tak a tak. Přichází další, ještě důležitější záležitosti, nové výzvy. Celý život. Za "honbou hledáním toho pravého", který by s námi souznil, se zapomíná na to, že na jednotě je potřeba (ZA)PRACOVAT. Také celý život. Že ta jednota neskočí sama do náruče. A když se pár sjednotí, neznamená to, že je hotovo.

Dávám za příklad opět nás a chci povzbudit především čerstvé, začínající manželé, aby nebyli zaskočeni tím, co je přirozené a neznám jediný manželský pár, který si k sobě nemusel hledat cestu, jak se sžít.  Co mám na mysli? Přesto, že se s manželem máme hluboce rádi, tak dnes vím, že jsme po svatbě spolu moc žít neuměli. Museli jsme se to učit. Žádný návod však není. Byli jsme spolu pod jednou střechou, ale jakoby dále jsme žili na svém písečku. Dříve jsme byli oba samotáři, tak ze začátku to ani mě nějak nevadilo. Jasně, tak máme každý jiné pracovní doby. Přijde se z práce domů, únava, jiné časy jezení. Jiné zájmy. Ale toužila jsem po něčem víc. Začala jsem si uvědomovat, že mi chybí komunikativní sdělování, více prožívaných společných věcí. Můj manžel navíc na verbální slova skutečně není, vyjadřuje se činy. Naše hovory byly tak max.o práci a co bude k večeři. Jenže já jako žena jsem měla duchovní potřebu v sociální oblasti. Můj manžel to však nechápal, ani když jsem se mu to pokoušela vysvětlit. Že potřebuji pozornost. Byla jsem z toho rozhozená, se zděšením jsem si uvědomovala-to tak půjde už pořád? Vždyť je to jako u našich rodičů, jako v manželství po xy letech... chtěla jsem víc, než jen toto.. Pokoušela jsem se ho svěřit i Bohu, ale moc jsem tomu sama nevěřila. Začala jsem se tím trápit. A nechci v žádném případě tvrdit, že Pán Bůh musí tvrdě zasáhnout, aby se něco změnilo. Ale u nás to možná jinak nešlo. Dnes v tom vidím Jeho rukopis. Skutečnými manžely jsme se stali až po létě minulého roku, kdy nás spojila osobní tragédie-přišli jsme o nenarozené miminko. To je velká rána, když jsem si vědoma, že těch šancí na dítě už není až tak moc. Dítě jsme chtěli už dlouho, pořád se nedařilo a když sem přijala myšlenku, že asi budeme bezdětni, nečekaně přišlo. Ztráta naděje na miminko byla pořádná šupka do srdce, pořádné zatřesení, poplakali jsme si, potruchlili. A díky této zkušenosti chápu bytelně také to, že některé páry to může buď zlomit-až k rozchodu, a některé taková událost naopak semkne jako nic předtím. To se stalo i nám. OBOUM NÁM SPADLY KLAPKY Z OČÍ, najednou jsme pochopili, co předtím teoreticky nešlo. Manžel sám k sobě říkal: Musím se propadnout až do úplného sr...bu, abych pochopil, jaký jsem byl v..l. Emotivní týdny, ale zároveň naše líbanky. Začali jsme více komunikovat, více sobě navzájem věnovat, společně stolovat.. to dříve NEBÝVALO. A tady ještě dodávám-líbil se mi článek Lásky kuchyňské od majkiii /Lze ho najít v archivu Výběru blogů z 5.1.2017/. Nejde ani o to, co na ten talíř dáváme. HLUBOKÁ SYMBOLIKA RODINNÉHO ŽIVOTA JE SPOLEČNÉ STOLOVÁNÍ. Ale i společná příprava pokrmů. Tímto vyzývám i ostatní, stolujte spolu a stolujte i se svými dětmi. A jak to můj manžel svými slovy moc neumí, tak tenkrát když jsem přišla z nemocnice, oba jsme nemohli do hluboké noci zaspat, pustil mi písničku od M.Žbirky-Katrin(ja Ťa veľmi ľúbim). Znamenalo to pro mě strašně moc. Naše jiné prožívání manželství nebylo jen krátkou epizodou, pokračuje doteď.  Nejsme vždy a v mnoha věcech jednotní, ALE-jdeme ke stejnému cíli. A Bůh nás stále vede.

Když jsme se snažili o miminko, nepřipouštěla jsem si, že bych to měla nějak v hlavě. Měla. Stresovala jsem se. Čím dále častěji jsem každý měsíc prožívala zklamání. Ale jednoho dne přišel ve mně takový zlom. Já se už nechci nervačit, já na to kašlu, no tak nebudeme první a poslední, kdo bude bez dětí. Zdravě jsem se naštvala. Když jsem toto vše z hlavy pustila, za pár týdnů jsem zjistila, že jsem těhotná... nemohla jsem tomu uvěřit. Proč to zmiňuji? Vnímám to jako paralelu s partneřením. Až se každý oprostí od falešných představ o sobě, i  o tom druhém, teprve tehdy se začne něco nového tvořit, něco nového vznikat. Teprve tehdy je možné hledat jednotu.

Když Bible naléhá na ženiny morální kvality /více než u muže/,  na bezúhonnost, obětavost, poslušnost, podřízenost, na bezvadně zmáknutou domácnost  a k tomu ještě s úsměvem skočit za plot pro pírko a muži pro pivko a jsou na ni kladeny ve všech směrech vysoké požadavky, tak byly časy, kdy jsem tuto moudrost ještě nedocenila, iritovalo mě to.

Ale - je to tak. Vždyť žena to má takto Bohem nastavené od přirozenosti. Má v sobě rozmanité dary v podobě jemnocitu, něžného pohledu, trpělivosti, pochopení, naslouchání. Pochopila jsem, že se často odvíjí právě od ní, jaká harmonie v domě převládá. Těžko můžeme požadovat něco takového po mužích - nereálné požadavky. Muž tyto vlastnosti nemůže mít právě proto, že je muž. A to je dobře! Ať je muž mužem a žena ženou.

Žena je v rodině stmelovačem, pojícím prvkem všech členů.

Vzory žen vztahující se k tomuto tématu  najdeme v bibli nepočítaně.

Př.:

"Řádnou ženu, kdo nalezene? Je vzácnější než perly.." /Sírachovec/

"Moudrá žena buduje svůj dům, kdežto pošetilá ho svýma rukama boří.." /kniha Přísloví/

"Je lépe bydlet v koutě střechy než s haštěřivou ženou v domě.." /kniha Přísloví/

To mi připomíná krátký příběh ženy, který vyprávěla sr.Veronika Barátová na duch.obnově pro ženy /článek jsem ještě nedopsala/.

Byla to žena, která zřejmě také usilovala o jednotnost /to sr.Veronika neřekla, to je jen taková moje myšlenka/. Ona chodila do kostela, manžel nechodil. Pokaždé, když přišla ze mše domů, tak manžela peskovala, hučela do něho, vyčítala. Manžel se ještě více uzavřel, radši se zakryl novinami, jakože čte. Scén si příliš nevšímal. Této ženě bylo doporučeno toto. Aby si vzpomněla, co jí na muži přitahovalo, čím ji zaujal a aby zkusila místo kritiky naopak vždy najít něco, pro co by ho mohla pochválit. Zkusila to. Začala mu říkat dobré věci, DĚKOVAT MU za to, co udělal, za to, že ho mám. Manžel tomu nejdříve nevěnoval pozornost, Myslel si, že manželka hraje na něho nějaké divadlo. Ani ho nenutila do mše. Posléze si uvědomil, že něco ve vzduchu změnilo, že se vše tak nějak mění k lepšímu. Po pár týdnech pochopil, že to není hra. Po dvou měsících, když se manželka oblékala na večerní mši, manžel se o ni bál a řekl: Počkej, obleču se, nepůjdeš sama. Šel s ní po dlouhé době na mši. A začal chodit pravidelně. Do domu přišlo porozumění.

Jistě, ne pokaždé by to mohlo dopadnout stejně. Je tu však poselství toho, že když chceme být jednotní, VYCHÁZÍ TO Z NÁS SAMÝCH. NEMŮŽEŠ ZMĚNIT DRUHÉHO ČLOVĚKA. TY SE MUSÍŠ ZMĚNIT.  A hledat to, co nás spojuje, ne to, co nás rozděluje. Vzajemně si důvěřovat.

Nedávno jsem v knížce od Eduarda Martina v knížece Andělský kurz první pomoci, narazila na text s názvem 1+1.

Učitel na penzi potkal bývalého žáka. Pamatoval si na něho dobře, protože snad jako jediný žáček odmítl uznat, že 1+1=2. Nechápal to.

"Jak to, že nechápeš, že jedna a jedna jsou dvě? Kolik to podle Tebe je?"

Mlčel.

Učitel ukázal na dvě kočky honící se po dvoře.

"Kolik je tam koček?"

"Jedna kočka a jedna kočka."

"Ne", vykřikl učitel, dvě, dvě, dvě!" "Kolik je tam koček?"

"Vy říkáte dvě", odpověděl žáček diplomaticky.

Učitel ukázal na sebe a pak na žáčka. Ptá se ho: "Kolik nás je?"

"Vy a já".

"Ano, ale KOLIK nás je?"

"Vy a já."

Učitel byl rozčilený a tak si zavolal do třídy jeho rodiče. Opakovalo se to samé.

Ve druhé třídě žáček poslušně opakoval, že 1+1=2

Učitel ale dobře věděl, že to JENOM říká.

Po letech, nyní již s dospělým mužem po vysokoškolských studiích, na to znovu zavedli řeč.

Mladý muž říká:

".... vidíte a vystudoval jsem filozofii a stejně si myslím, že jedna a jedna je jedna a jedna. Tvrdit, že když sečtu člověka a člověka, dostanu něco jiného než člověka a člověka je nesmysl. Uvažujte psychologicky, pane učiteli. Samozřejmě..když sečtu ďábla a anděla, dostanu č.2? Samozřejmě, že ne. Ďábloanděla? Budu mít pořád ďábla a anděla. Když sečtu hrušku a jablko, budu mít dál hrušku a jablko. Dostanu hruškojablko? Mám před svatbou a budu v manželství respektovat, že jedna a jedna nejsou dvě, ale že to jsou dvě jednotky, které se mají rádi, a že každá z nich zůstane jednotkou. Já jsem já a ona je ona, přitom víme, že oba se můžeme spojit..LÁSKOU. Ale žádným součtem, ne tím, že jednička zapomene na to, že je jednička, a dvojka zapomene, že je dvojka. Že se sebe udělají něco jako "jednojku". Pokud z lidské matematiky odstraníte lásku, celá matematika se vám, pane učiteli rozpadne.

 

 

Sdílet

Komentáře

staryvlk Katis:
Oceňuji upřímné zamyšlení a po mém 55-ti letém manželství, říkám: dobré.
S.V.

Labufanda Krasne a otevrene napsane. Diky!

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková