inspirace

Nažďár!

18. 6. 2017 2:24

Takto se zdravilo na celostátním setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou v roce 2002.


Celý čas na CSM působil živý maskot  s "bodlinama" zvaný Žďour.

Stalo se mi, jako poslední dobou celkem často, že jsem hledala na youtube něco jiného a objevila jsem přitom úplně něco jiného - od lesa jsem se dostala k různým celostátním a celosvětovým setkáním, kde jsou to skutečně videa na hodinu, hodinu a půl. Mj. na mě vyskočil sestřih celostátního setkání mládeže, které výše uvádím. Pozvedlo mě to na duchu, přesně to jsem potřebovala. Připomenout si události a hlouběji si uvědomit, kým jsem byla, co mě více posunulo na ceste ke Kristu, vrátit se k tomu gró. Pustila jsem si to a znovu ve mě vytryskla radost, protože mám na toto setkání krásné vzpomínky. Je velmi dobré, že mladí mají takové aktivity, protože.. víte, když už člověk nastoupí do pracovního procesu, založí rodinu, zraje věkem, je už někde jinde a někdy se velmi těžko hledá taková ta spontaneita, entuziasmus, jak se to v mládí stává téměř v mžiku, ani  se nad tím nemusí zvlášt přemýšlet. V čase, když tu životní cestu teprve objevujeme a poznáváme. Více než kdykoliv jindy jsem si uvědomila, že díky podobným setkáním, aktivitám ve farnosti, mohu z toho čerpat doteď.  Často se z takových společenství rodí povolání, která by bez živého společenství věřích přátel nevznikly, protože společenství formuje. Uvědomuji si, jak je to důležité pro budoucnost. Mohu z toho čerpat, když jsou náročné situace. Jsou to takové duchovní levely. Nejdříve je potřeba přijímat, abychom měli sílu a chuť zase dávat. Samozřejmě, má to být vyvažené, ale je přirozené, když v mládí toužíme nejdříve po přijetí, načerpání, a až otevřeme svá srdce Bohu, později zaslechneme volání do služby, do konkrétní služby pro konkrétního jedince. To ale nechci nějak rozebírat, spíš jen na úvod.

V sestřihu mluvil jeden pan biskup, který povzbuzoval mladé (nejen), aby si dávali pozor, co si pouští v televizi, protože i když si jí pustíme jako kulisu, tak to, co tam je negativního, neetického, nás  ovlivńuje a to často v okamžiku, kdy to nečekáme, kdy přestaneme být ve střehu a jsme "ukolébaní" -  vynoří  se to z mysli a jsme nervózní, podráždění, ovlivňuje to mezilidské vztahy. Přesvědčila jsem se, že je to pravda. Nešlo sice o televizi, ale ráda si zpívám písničky z Koinonie a různých podobných zpěvníků a přestože jsem jednu písničku si asi po xy-té opakovala, i jiné zpívala, tak zrovna tuto konkrétní jsem si chtěla po cestě do práce/na kole/ zazpívat. Ale okno a vůbec jsem si nemohla vybavit melodii. Pustila jsem to z hlavy a dva dny na to mi zčistazjasna přišla na mysl,  melodie i text a nemělo to žádný souvis s ničím, co jsem v tu chvíli dělala. Objevila se náhle, bez varování a v podstatě v té chvíli úplně nelogicky. Takže ano, vše, čím se zabýváme, i co vidíme očima, je opravdu v hlavě. Nerozplyne se to. Ale ruku v ruce s tím mě napadla i další věc. Přiznám se, že trpím náladovostí a někdy jsem nervózní a nechci se bavit, stačí maličkost, jen jiná intonace dotyčného a já podrážděně zareaguji. A tak, jak jsem si připomenula ten Žďár, tak jsem začala vnímat nově. Ano, mě lecos rozruší a ty negativní zprávy mě frustrují. Ale někdy jsou ty zprávy - i na netu - uměle záměrně hororové. Nebo někdo napíše křiklavě pestrobulvární nadpis, který mě zvedne ze židle, protože vím, že je to nehoráznost. A možná i z toho jsou někdy mé nedobré nálady. Rozhodla jsem se, že se budu zabývat jen dobrými věcmi, protože co do mě vchází, ze mě také vychází. A já chci, aby ze mě vycházelo dobro. Už několikátý den aplikuji to, že jakmile vidím bulvárový nadpis nebo cítím, že něco není totožné s etikou, křesťanským smýšlením, vůbec ten článek neotevírám. Nevěřili byste, jakou vnitřní svobodu mi to dává. Často jsem si pustila doma televizi jako kulisu, protože pracuji v práci sama a tak je pořád ticho. Ale televizi nyní sleduji minimálně a kolikrát si vyhledám na youtube mariánské písničky.

 Začala jsem mít jiný pohled i na svátost smíření. Pro mě byla dříve stresující, možná proto, že všechno prožívám, sama se vnitřně trestám, na svátost smíření jsem chodila skoro jako k soudu a ne k setkání s milosrdným Otcem ... Hlavně kněze jsem nevnímala jako prostředníka milostí, ale minimálně přísedícího u soudu /Soudce-Bůh/. Mé chození ke sv.smíření probíhalo často tak, že jsem si zdůvodnila, proč tam jakože nemůžu jít a odkládala jsem to. Nebo když jsem se odhodlala a viděla frontu, tak jsem měla v ruce argument, že "jsem vlastně chtěla, ale nemohla", protože jsem to/bych to nestihla. Samozřejmě mi to v tom vnitřním rozpoložení nijak nepomáhalo. Kdysi jsem zde napsala článek "Syndrom zpovědní budky".  Od té doby jsem prošla kus cesty. Člověk pořád duchovně roste. Vlastně, i to blogerství na Signálech je jistá sebereflexe. Protože když se podívám na ty články dříve a dnes, je vidím vývoj.. Pochopila jsem, že aby bylo vše na svém místě, musí být Bůh na prvním místě. V tom mám taktéž osobní zkušenost. Mám zvyk, že mimo pravidelných intervalů sv.smíření jdu na sv.smíření i před tím, když vím, že mě čeká něco důležitého, nebo někoho z rodiny, nebo před nějakou delší cestou někam apod. Mám pocit, že když jsem čerstvě vyzpovídaná, tak i moje modlitby mají jiné grády. Tuto neděli má Alžbětka, které jsem křestní kmotrou, 1.svaté přijímaní. Šla jsem v pátek na sv.smíření, měla jsem v práci kolo, ale protože ty cesty jsou nerovné, tak díky vydatnému dešti se tam udělalo doslova jezero a nemohla jsem se ke kolárce dostat. To je 1.pokušení. Nemám možnost jet na kole, to určitě nestihnu, bude fronta lidí.. Ale já jsem odhodlaně šla pěšky svižnou chůzi /je to asi 20 min. ke kostelu z práce/. Na té cestě mě však napadaly také různé myšlenky. A asi 2x jsem se rozhodovala, jestli jít. Ale nedala jsem na ty myšlenky a pořád šla. Uvědomila jsem si, co je zbraní /mj./ vůči pokušiteli. Především mít na zřeteli cíl, ke kterému jdu a proč tam jdu. A nedat na své pocity, na různé myšlenky. Podobně jako Ježíš, když ho na poušti pokoušel Ďábel. Nevadí, když přijde nějaká negativní myšlenka, nechat jí proběhnout, ale nezabývat se jí. A hned ji zapudit. Říct ji jasné ne-nebo: táhni. Vytrvat k cestě k cíli. Přišla jsem do kostela, v pořadí jsem byla třetí. Když jsem vycházela ze zpovědnice, za mnou fronta lidí. Ta, co bych dříve, kdybych to viděla, se otočila na podpatku. Ale já jsem přesvědčena, že když dám přednost Bohu, tak i okolnosti se změní co nejpříznivěji i pro mě. Ale také, pokud dám přednost něčemu/někomu jinému, stejně tak se okolností změní jinak, a spíš jen k chaosu. Posléze často přichází výčitky /a kolikrát oprávněně/, proč jsem udělal(a) či neudělal(a) to a tamto, protože jinak by nebylo toto.. atd.

Pamatuji si myšlenku z útlé křesťanské knížečky: často stačí jen pootevřít dveře zlu a člověk je vtažen celý. Protože my nevíme, co je za těmi dveřmi. Kam se dostaneme, kam se budeme ubírat. Můžeme se motat v zbloudilých chodbách či se propadnout rovnou do propasti.  Cesta zpátky může být trnitá se šrámy. Nejlepší je - preventivně - radši ty dveře neotvírat, ani skulinkou.. Pane, dej nám k tomu sílu.

V neděli přistoupí děti /a letos bylo i v okolních farnostech hodně dětí/ k 1. svatému přijímání. Moc bych jim přála /a vyprošuji/, aby to byl začátek lásky ke Kristu. Aby to nebylo jejich první a poslední přijímání. Aby tak jako my, tak jako i já na to s radostí vzpomínám, našly podobnou partu dobrých lidí, stejně vírou smýšlející, zažily živé společenství, celostátní setkání mládeže a hl. na cestě za Kristem vytrvali..

Nažďár!

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková