S pojmem "galérka" se setkal téměř každý z Vás zcela jistě. Jsou to např. poslední místa v autobusu, těch pět sedadel vedle sebe, nebo v křesťanském slova smyslu kůr v kostele.


Před třemi lety a něco jsem se provdala a přestěhovala za manželem z města do vesnice /je to jen pár kilometrů od mého původního bydliště/. Jsem přizpůsobivá a tak jsem si zvykla velmi rychle, je tu pokoj a připomíná mi vesnici mé babičky. Bylo mi /a je mi/ tu dobře, přesto však jsem byla přistěhovalkyně a pochopitelně jsem nemohla mít k vesnici a k činnostem z ní vyplývající vztah jako rodilý patriot. Dnes to vnímám tak, že jsem jistou dobu žila ve vákuu. Také jsem si myslela, že když přijdu domů a zavřu za sebou dveře, nikdo o mně nic neví. To jsem se ale šeredně spletla! :-D. Téměř záhy mě vyvedl z omylu soused odnaproti, který má před dveřmi trvale přichystanou stoličku, kam chodí kouřit. Jednou jsem přijížděla domů na kole /jezdím často/ a soused, se kterým jsme si prohazovali fakt jen pozdravy, na mě volal: "Dobrý den. Jak bylo v nemocnici?" Nebo když jsem jednou byla na setkání takového spolča u sousedky /seniorky/ a jejími pár kamarádkami a přišla jsem k ní jako první a jak postupně paní přicházely, představovala mě, ani jedna nebyla zaskočena. "Jo, znám." Stejně tak věděly o mém slovenském původu.

Nevím, co jsem si myslela, že mě nikdo nezná a nevidí, zvlášť když zde začnu chodit do kostela nebo kde bych se asi v tom davu, co vychází z kostela, mohla skrýt. Touha působit  "nenápadně" mě od samého počátku katapultovala v kostele na kůr. Abych to upřesnila: náš kostelík je skutečně malý a ten kůr byl postaven za účelem toho, aby tam lidé chodili /aby mohlo do kostela přijít více lidí/ . Není to určeno jen pro zpěváky, jak je to často v kostelích běžné a aby se tam pár jednotlivců chodilo zašít. Kůr je vymyšlen dobře, ale přesto jsem časem chápala past. Jednak se tam člověk po pravidelném chození "zahnízdil". Nic nikoho nepopohánělo toužit po něčem více, zvlášť když se člověk cítí skutečně jako v galérce. Jako pasivní divák, odtržen od hlavního dění. Není nějak aktivně činný. Akolyta chodil se svatým přijímáním až navrch, člověka tudíž neaktivovalo sestoupit dolů-při takovém komfortu. A na přijímaní z kůru chodilo lidí málo. Není asi bez zajímavosti, že na kůru sedí v naprosté většině samí muži..

Ze začátku jsem často jezdila na nedělní mše do mé bývalé farnosti /nebo jinam/. U nás na vesnici totiž bývá už na sedm. Brala jsem to, že je to jedno, kam chodím. Až později jsem pochopila, jak je podstatné se aktivně zúčastňovat mše právě na tom místě, kde bydlím. Někdo by řekl - Bůh je přece všude. Ale když se člověk trhne, tak je to podobné, jakoby chodil za školu. A takový postoj ničemu /ve smyslu získávání si vztahu k vesnici, k lidem, k farnosti/ nepomáhá. Při hlubokém uvědomění tohoto faktu, jsem začala chodit pravidelně do kostela právě u nás. Či se mi chtělo tak brzo vstávat nebo ne. Myslím, že to byl jeden z dílků mozaiky, který přinesl své plody.

Postupně jsem na kůru cítila nespokojenost sama se sebou, vždyť jsem bývala v předchozí farnosti aktivní. Každý křesťan za život nespočetněkrát prožije osobní konverzi. Jednu z nich jsem prožila loni v prosinci.

Začala jsem toužit po něčem víc. Sestoupila jsem z kůru a začala chodit do hlavní lodi, ale pořád na nenápadné místo a blízko u vchodu. Symbolicky jako když bych chtěla napůl "utéct" a z této pozice  vystřelit jako zajíc a být první venku.

Za nějakou dobu ve mně sílila touha zapojit se do farního dění. Všimla jsem si, že číst z Lekcionáře chodí pořád ti samí. Hrstka lidí, věkový průměr 70 let. Nejspíš proto začaly mé myšlenky směřovat ke čtení. Vím, že jsem ten typ, který může pořádně dělat jednu, max. dvě věci naráz. A četba je dobrý začátek. Bůh odpovídá někdy zajímavým způsobem. V čase, kdy se má myšlenka ohledně čtení zintenzivnila, při ohláškách zaznělo, že se přímo v naší farnosti bude konat lektorký kurz s Martinou Pavlíkovou! Touha po aktivním zapojení souzněla ruku v ruce určitě i s tím, že jsem na jaře tohoto roku začala vnímat, že je to vesnice, kam patřím. Že právě zde je můj domov.

A myslím, že v den mého 1.čtení /2.7.2017/ to byl ten okamžik, kdy jsem se skutečně stala platnou občankou.

Blízko Tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci, je to slovo víry, které zvěstujeme. 

(Řím 10, 8)