inspirace

Jazyk moudrých hojí..

8. 8. 2017 14:20

kdežto někdo tlachá, jakoby probodával mečem /Př, 12,18 - Přísloví Šalamounova/


 Zkušenost mi ukazuje, že mám několik oblastí, ve kterých Pokušitel dokáze vyhmátnout má slabá místa, ve kterých selhávám, která mě často přivádí ke dveřím zpovědnice. Jednou z nich je ostrý jazyk. To je oblast, na kterou si musím dát obzvlášť pozor. Kdy jsem podrážděná-jsem impulsivní, reaguji naštvaně, a můj jazyk v těch chvílích rozhodně není balzámem. Téměř vzápětí toho olituji /záhy se zklidním/, ale ten nepokoj ve mně zůstává.

Je prokázané, že emoce nejsou dobrými rádci. A negativní emoce, to je jako když je někde epicentrum výbuchu, ale rozbije to okna i 10 km daleko. Anebo  je někde ohnisko požáru, ale díky větru oheň přeskočí i na vzdálené stromy. To je tak, jako když se stane, že ještě v tom mém rozpoložení např. potkám kamarádku, chvíli se bavíme, tu dojde řeč a na známé a mluva se mimoděk stočí na neg.vlastnosti či životní styl toho dotyčného-stačí naťuknutí věty-a nevymáchaný jazyk jede. A přitom mi do toho v podstatě nic není. To, co se řekne, třeba mezi mnou a kamarádkou, je sice pravda, ale mně by se také nelíbilo, kdyby o mě někdo takhle mluvil.. na jednu stranu by mi to vadilo a na druhou stranu dělám jinému občas totéž.. A znáte to, když se cítíte zase čistí (po sv.smíření), bez tíže hříchů, ale sotva vstoupíte domů /čímž myslím rodinu jako takovou, nemusí to být manžel(ka)/ nebo když vstoupíte do kontaktů s lidmi, bez varování Vás přepadne známá nálada a někdy znovu vypěníte nebo to máte na jazyku? Nebo když přijdete z duchovní obnovy nadšeni, s pevným odhodláním být lepším a sotva přijdete zpátky domů/do práce, tak Vás atmosféra vztahů-někdy neurovnaných-praští mezi oči? A kolikrát vázne to, co jste si předsevzali? Před pár dny se mě moje dobrá, letilá kamarádka ptala na něco, co mi v tu chvíli přišlo impertinentní a poněkud odměřeně jsem na to zareagovala. My jsme si to pak vysvětlily a jedná druhé se omluvily, ale kladu si otázku, proč jsem schopna /i když silou vůle/ nevyběhnout na kolegyni z práce-ovládnout se- viz např. htpps://katis.signaly.cz/1701/je-cas-mluvit-i-cas a u pro mě nejbližších lidí to "nejde"? Přičemž jsou to lidé, které nejvíce miluji.. a oni mě.

Slovo může zranit, slovo může i zabít. Slovo může hojit.

Ze zkušeností jsem si vědoma toho: když mě tu a tam přepadávají zlé nálady a se svým jazykem zacházím jako s mečem, jako pošetilá, častou příčinou je, že zjistím, že Bůh nebyl na 1.místě. Že jsem dávala přednost něčemu jinému, něčemu, co nemůže obstát, co mi nedává pokoj. Protože bez Božího požehnaní je zpravidla všechno k ničemu. Bez smysluplnosti, bez užitku. Režim dne nemá svůj řád.

Dnes jsem měla dovolenou z práce, protože mi malují kancl. A tak jsem mohla začít nový den tak, jak často toužím, ale jindy to nejde, protože jsem ráno v tu dobu už v práci. Den jsem začala svátostí smíření, kde jsem vyznala i můj nabroušený jazyk a navázala mší svatou. Když se rozhodnu pro Boha, často dostanu i zajímavé příležitosti. Šla jsem ke knězi, který by tam měl být, který v tom kostele slouží, ale nevěděla jsem, že má dovolenou. Místo něho tam byl zastupující kněz z jiné farnosti. Nejdřív jsem z toho byla nesvá, jak mi byly rozhozeny ty moje zajeté koleje. Ale díky tomu jsem zažila nový závan svátosti smíření. Nebylo to takové klasické-tak odříkejte jeden desátek toho a tamtoho, ale dal mi zajímavé podněty k problému. Vyšla jsem po svátosti sm. jako znovuzrozená. A často, když otevřu Písmo, nebo jsem byla na mši, tak ta slova promlouvají k mé situaci.

Dnes se četlo např. ze 4 knihy Mojžíšovy, jak Maria a Áron pomlouvali Mojžíše... To hned udeří ke sluchu. Nepřipomíná mi to něco?

Dále odpověď na žalm: Smiluj se Pane, neboť jsme zhřešili. Můj hřích a milost svátosti smíření.

V evangeliu zaznělo o malověrnosti, o tom, jak byl velký vichr, kdy hrozilo, že se převrátí loďka, v níž  učedníci seděli. Ježíš je povzbuzoval: Vzchopte se! To jsem já, nebojte se! A pak, když Petr chtěl jít za Ježíšem po vodě, Ježíš říká: "Pojď!" A když se začne topit, protože málo důvěřuje: Ty malověrný, proč jsi pochyboval? I to je pro mě výzva. Proč nepozvu Pána do VŠECH situací? Proč se snažím některé věci řešit vlastní silou? A kolik trápení bych se pak vyvarovala, kdybych se nejdřív ptala Pána.

Kněz mluvil v kázání o tom, že kromě Eucharistie, je jeden z velkých zázraků Adorace. Před Nejsvětější Svátosti. V tichu. Přitom někteří lidé k ní nechodí, je to pro ně "nuda". Nebo si někdy říkají ve mši, kdy už to kázání skončí, už je to tak dlouho.. nebo že se "nic neděje", chtějí akčnost. Ale ve skutečnosti je velmi důležité mluvit s Pánem alespoň několikrát za den. Vzdát mu chválu a díky. V posl.pár dnech se četlo, kolik zázraků Ježíš před zraky lidí udělal-viz rozmnožení chleba a dvou ryb, záchrana učedníků na loďce, záchrana Petra. Přesto je to kolikrát pro ně málo..a přitom máme pořád za co děkovat. On přirovnal tu situaci nečetnosti k tomu, že často toho druhého člověka vedle sebe nevnímáme, zajímáme se v 1.řadě o sebe /o své zájmy/, ten druhý vedle nás je jako kulisa, jako někdo do počtu. To vidíme např. i ve vztahu děti k rodičům nebo k manželovi/manželce, kdy děti potažmo partner, nedocení, co ten partner/rodiče pro nás dělá/jí/. Jak máme vyžehlené, čisté prádlo, že mají navařený oběd atd. Ale také že někdo z nich těžko dře, aby rodina měla z čeho žít aj. To se netýká jen vybraného vzorku jedinců /to jsou příklady/, ani zde není konečný výčet služeb. Pointa zní: teprve až začneme skutečně druhého člověka vnímat, tak ho dokážeme ocenit. To se děje i ve vztahu k Ježíši. Ne každý má možnost jít do kostela k Adoraci. Ale adorovat se dá i během dne kdekoliv. Modlitbou před jídlem, modlitbou po jídle, v poledne modlitbou Anděl Páně... aj. Dnes byl svátek Sv.Dominika, kněze.

Ve svátosti smíření mi kněz pomohl s nazíráním na mluvené slovo, na reakce. Řekl že je dobré se podívat na životopisy světců, že tam mohu najít inspiraci. Také že nejen my zraňujeme slovy, ale i my jsme zraňováni jinými a to se může odrazit v těch reakcích. Dále, že každý člověk má k tomu negativnímu zacházení s jazykem sklony, ale: někdo má dar rady, to je člověk, kterého jazyk je přínosný, když ho užívá ve shodě s Kristovou vůli. Ale další takový dar nemá, tak ten by se měl spíš naučit mlčet. Jsou ti, kteří naslouchají a mají zase dar vyslechnout. Ale je potřeba na tom poznání pracovat každý den. Cvičit se i v těch hovorech, v diplomacii-co je vhodné říct, kdy a komu. K tomu patří samozřejmě i četba z Písma. A také každý večer zpytovat svědomí - skrze ty vztahy. Co se povedlo, co se nepovedlo, svěřit se Bohu s prosbou o radu atd.

Pán mi ve sv.smíření odpustil, ale jsem Mu vděčná i za to, jaké lekce mi denně dává-že mi ukazuje, na čem musím zapracovat. Např.: kněze jsem neznala, ale chtěla jsem vědět, kdo to je, protože mě hodně oslovil. Říkala jsem si, někdo ho určitě znát bude. Nejdříve jsem myslela na kostelníka, kterého znám, ale dlouho nevycházel. Pak vidím, kněz jde a sedá si do lavice. Měla jsem nutkání vstát, jít za ním, říct mu, že mě oslovil a sama se ho zeptat, kdo je. Ale viděla jsem, že má ruce sepjaté k modlitbě a nechtěla jsem ho rušit. Zato jiná paní si to nemyslela a vyrušila ho. Pak bylo jasně poznat, že ho zná. A tak si říkám, no tak se zeptám jí. Když od něho odcházela, šla jsem za ní a zeptala se, jak se kněz jmenuje. A někdy právě ta chvíle, kterou mám na uskutečnění, je šance, kterou promarním. Nic jsem tím nesledovala, ale kněz zrovna vycházel ve chvíli, kdy paní končila větou "zastupuje pana děkana". Je evidentní, že to slyšel. Ještě řekl závěrečný pozdrav "S Pánem Bohem" a odešel. Ačkoliv to bylo z mé strany bezelstné, z jeho strany to mohlo působit i jinak. Navíc ze zpovědnice si mě určitě pamatoval. Říkám si, oč bych si toto ušetřila, kdybych se zvedla, jak mi instinkt radil a šla za ním hned. Někdy chybí kuráž. Ale na tom nesprávném místě. Oč je lepší /a to všeobecně ve vztazích/ někoho napřímo oslovit, než takto přes třetího?

I zde lze najít podobnost s dnešním evangeliem: "Vzchopte se! Nebojte se!" A kde byla má odvaha, když jsem ho chtěla oslovit?

Pak jsem zašla i do Polévkárny, že koupím polévku domů. Mají tam dobré. Byla jsem už obsluhována, když tu vešel pán a ptal se prodavačky, že tu má být někde kožní, jestli neví kde. Já vím jen o jednom kožním ve městě-ale to není na tom místě-u divadla, a nemusel hledat zrovna to. Ale mohla jsem mu dát tip. Opět mikrosekunda, opět zaváhání - a byl pryč. Zde zase nešlo o to, že bych to nedokázala říct, ale to zaváhání způsobilo to, že jsem byla trochu vykolejená, jaká je dnes lidská neochota. Protože prodavačka mu řekla takovým podtónem: "Tak v této budově kožní teda není". Takovým, že jí to nezajímá. Jakoby nemohla říct-ráda bych Vám pomohla, ale nevím, kde kožní. Tady v budově není. Ale místo toho uvažování o plcích jsem teda mohla vyhrknout-"kožní je u divadla". Zároveň bych zjemnila tu atmosféru. Ještě hodnou chvíli jsem na něho myslela a doufala, že potkal někoho kompetentního, kdo mu poradil.

Opět jsem se přesvědčila, že ještě neumím: Nemlč, když je potřeba mluvit. Nemluv, když je potřeba mlčet.

VIDÍM PANE JEŽÍŠI, ŽE SE JEŠTĚ MÁM CO UČIT. KAŽDÝ DEN MI PŘINÁŠÍ NOVÉ POZNATKY. DĚKUJI TI ZA TVŮJ DAR SMÍŘENÍ, ALE TAKÉ ZA TO, ŽE KAŽDÝ DEN MI UKAZUJEŠ, NA ČEM JE POTŘEBA PRACOVAT. DÍKY TOBĚ MOHU DUCHOVNĚ RŮST.

 

 

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková