inspirace

Kdo hlídá svá ústa, střeží svůj život,

11. 9. 2017 23:26
Rubrika: Názory-úvahy

kdo se pošklebuje, toho stihne zkáza. (Př 13, 3)


Nikdy dříve jsem neuvažovala tolik nad tím, jak takový malinký orgán těla jako jazyk, může napáchat tolik zla. Přitom zrovna kniha Přísloví je tím doslova opředena! Nyní si plně uvědomuji závažnost toho, že věci, které nejsou na 1.pohled zřejmé, jsou nejzákernější. Probíhající ve skrytu, ale s o to větší pouští nechávající za sebou. Jakýkoliv námět na toto téma ve mně probouzí velký zájem. A zrovna nedělní bohoslužba slova 10.9., se nesla v tom duchu. Zaujala mě i homílie kněze. Tu neděli, co byla, zastupoval v naší farnosti kněz z Kroměříže P. Martin Sekanina a někdy to přinese nový vítr.

To, co říkal, úzce navazuje na čtení. Pro připomenutí:

V 1.čtení (Ez 33, 7-9) se četlo, a zde považuji za důležitou celou citaci: Toto praví Hospodin: nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš z mých úst slovo, napomeň lid mým jménem. Když řeknu bezbožnému: Zemřeš! a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování, aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svou nepravost, ty však sám sebe zachráníš. 

Žalm 95, úryvek: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu, nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě.

2.čtení (Řím 13, 8-10) ...kdo druhého miluje, splnil zákon. ... Miluj svého bližního jako sám sebe.

Evangelium (Mt 18, 15-20) Ježíš řekl svým učedníkům: Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám: všecko, co svážete na zemi, bude svázano na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázano na nebi. ...

To, co říkal P. Martin v homílii, se dá rozdělit do dvou kategorií:

1. pomluva

2. domluva

ad 1)

To, co denno denně lidi popomluví, je celkem tristní. Úplně stačí, když jste někde na zastávce autobusu, v čekárně u doktora, ve škole, v práci, dokonce i před kostelem. Sotva se vyjde, tak šu šu šu.

Pro připomenutí - existují dva pojmy: pomluva a nactiutrhání.

Pomluva je, když o někom šířím lži. Nebo něco, co není ověřeno, jestli je pravdivé. A s pomluvou je to jako s tím, když Filip Neri dal jednou jedné ženě ve svátosti smíření za úkol, aby zabila husu, prošla se tržištěm a během chození v tržišti postupně škubala huse peří a rozhazovala to peří kolem. A pak se má vrátit k němu. Když k Filipovi Nerimu opět přišla, říká jí: a teď jděte a posbírejte to peří. A ona: "ale to přece nejde!" A tak je to i s pomluvou. Těžko se vyřčené vrací zpět.. Když pošpiníte něčí jméno, velmi těžko se očišťuje.. pomluva prý patří mezi lehké hříchy - asi záleží i na tom, o čem se o druhém vykládá -  ale ta hranice mezi tím, aby se z toho stal hřích těžký, je tenká.. Dejme si (všichni) pozor, aby neplatilo: Zlovolník se chytí do přestupků svých rtů, kdežto spravedlivý vyvázne ze soužení. (Př 12, 13). Nebo: Slova svévolníků jsou vražedné úklady, kdežto přímé jejich ústa vysvobodí. (Př 12, 6)

 Nactiutrhání je, když to, co říkám, je pravda, ale: ty účinky jsou stejně DESTRUKTIVNÍ. Jinými slovy, o nic víc to neomlouvá takové jednání! Do nactiutrhání patří i to, když nám někdo něco důvěrného sdělí a my to pošleme dál. Můžeme poškodit čest, pověst. Logicky vzato sem spadá i porušení zpovědního tajemství.

V Bibli čteme, že dříve, než přistoupíme k oltáři, máme se smířit se svým bratrem. Když se tedy stane to, že se někdo pomluví, je čestné toto o něm odvolat a omluvit se.

Otázka je, proč chci s druhým o dotyčném člověku mluvit. Jaká je pohnutka? Je rozhodující v tom, jestli je moje jednání dobré nebo špatné. Něco mě trápí na jeho chování a záleží mi na tom, aby se vyvaroval chyb? Nebo je to pro můj pocit, že jsem lepší?  Každopádně, jestli mi něco vadí, proč o tom mluvím s druhými? Jestli potřebuji tomu člověku něco sdělit, nejférovější cesta je, zajít za ním osobně a říct mu to z očí do očí.

V hlavě mi dlouho rezonuje to, co mě obzvlášť zaujme. A pamatuji si doteď, jak kdysi v televizi - jsou takové pořady jako "Neobyčejné životy", "Třináctá komnata" apod. - kolegové a přátelé vzpomínali na někdejší televizní hlasatelku Milenu Vostřákovou a všichni potvrdili, že jakmile v její přítomnosti začal někdo pomlouvat jiného, okamžitě vstala a odkráčela. Dala tak jasně najevo svůj nesouhlas. To chce odvahu a kuráž, kéž by bylo takových lidí víc! Kolik lidí radši nic neřekne, jen trpně naslouchá a neozve se.

 

ad 2)

Dlouho jsem nechápala srdcem ten výrok: miluj bližního svého jako sám sebe. Kladla jsem si také otázku: no jo, ale co když člověk sám sebe nenávidí? A JSOU takoví. A jak mám milovat pro mě třeba úplně neznámého člověka? Ale v tomto kontextu se mi naskýtá zajímavý rozměr. Dle P.Martina: Když miluji druhého člověka, jde mi také o jeho dobro. Není mi jedno, když páchá hřích a řítí se do záhuby. Tady spočívá smysl/hodnota domluvy. Ne proto, že se chci vyvyšovat, ale protože chci, aby můj bližní byl zachráněn.

Když čteme 1.čtení, mrazí to.. jsme povinováni dát najevo, že to, co člověk dělá, není správné. Ale pozor! Týká se to skutečného hříchu, ne toho, že jdeme napomenout člověka, jehož chování se nám nelíbí v tom smyslu, že má třeba odlišný názor než my. P. Martin říká, že ta domluva je zavazující zejména pro "vůdčí" osoby jako kněží, vychovatele, rodiče (a rovněž mrazí z toho, když rodič opomíjí svou výchovu, nevede dítě k Bohu, nechává ho růst jako dříví v lese, tak nejen že on svým chováním způsobuje, že dítě míří k duch.smrti, ale tak jak chápeme důsledky - viz 1.čtení, tímto jednáním rodič nese do záhuby i sám sebe). Týká se to prakticky ale KAŽDÉHO z nás. Nikdy nemlč, když je potřeba mluvit. Nemluv, když je potřeba mlčet.

Příklady:

- když víš, že ten a ten člověk cizoloží, domluv mu

- když mladí spolu žijí před svatbou, domluv jim

- když víš, že někdo lže, domluv mu.

Atd. Ale i to napomenutí musí být v Lásce. TO JE UMĚNÍ. Vyžaduje především disciplínu u sebe samého, pevnou vůli, odhodlání pracovat na sobě (v růstu ve víře a lásce, poznávání v 1.řadě vlastních hříchů), dnes a denně se rozhodovat pro Krista.

Přičemž podstatné je udělat, co jsem měl a mohl udělat. Ale není už směrodatné zkoumat výsledek. Protože když jsem dotyčnému domluvil (opakovaně) a neposlechl, tak je to o tomhle: "Kdo miluje napomenutí, miluje poznání, kdežto kdo domluvy nenávidí, je tupec. (Př 12, 1)

Závěrem povzbuzení, když chceme svými rty říkat to, co je ve shodě s vírou, dobrem, Láskou:

Ovocem svých úst se každý dobře nasytí, skutek rukou se člověku vrátí. (Př 12, 14).

Sdílet

Komentáře

kacarovi3 Nactiutrhání je šíření nepodložené pravdy,která ničí čest druhého člověka.Dříve byla čest ženy jejím jediným majetkem a pro muže byla víc,než život a pro čest se bili na život a smrt.Slovo muže mělo váhu jeho cti.Bezectnému člověku není radno věřit.Bez důvěry a úcty není láska.Ach,jak málo si muži cení svého slova dnes.

Katis Nactiutrhání je ale např. i to, když je někomu svěřeno něco důverného nebo něco, co je závažné - ten člověk se třeba potřebuje vypovídat, no a ten dotyčný neudrží jazyk za zuby a pošle to dál.. výsledek je stejný, totiž že (z)ničí čest toho člověka.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková