inspirace

Perfect day

7. 9. 2017 20:18

Velké díky všem poctivým lidem!


Nemám ve své povaze to, že dopředu počítám se vším nejhorším, nefrflu, jak je dnes všechno špatné. Ale přesto, nic neberu jako samozřejmost. Ani to dobré. Takže o to více mě dojímá poctivost lidí.

Jsem expert na ztrácení věcí. Konkrétních věcí. Zejména čepice a sluneční brýle. Kolik takových příhod bylo. Potřebovala bych je nosit na krku podobně, jako někteří klíče.

Např. i dnes. Jela jsem na kole do lázní - z mého bydliště je to na 60 minut jízdy. Podcenila jsem počasí. Měla jsem sukni, ale bez punčocháčů. Byla mi na nohy zima. Během jízdy do nejbližšího města jsem měla 6 km a přemýšlela jsem, jaké jsou tam možnosti. Jednou z nich byla zajet na poštu, vyzvednout si balíček (který jsem tam měla) a zároveň zajít do blízké galantérky. Ale pak mě ťuklo. No jo, ale po směru jízdy, ve kterém jedu, je Jednota, můžu to zkusit tam! A taky že jo. Roli hrál i spěch. A tak jsem si sluneční brýle zasunula jen tak nožičkou za bundu. Asi se divíte, proč jsem ty brýle na očích vůbec měla, když bylo pod mrakem. Zjistila jsem totiž, že brýle jsou výborné i proti větru do očí.

Svižně jsem proběhla obchod, ale silonkové (ani jiné) pančucháče tam neměli (občas v Jednotách to vidím). Tak nic. Rozhodla jsem se, že už pojedu přímo do lázní, ačkoliv i ještě po cestě tam bylo několik možností. Odemkla jsem kolo zaparkované ve stojanu před Jednotou a jela. Asi 15min. nato, se začalo vyjasňovat. Šáhla jsem automaticky do kabelky pro brýle, ale ony nikde! Pak mi to došlo. Musela jsem je vytratit před Jednotou, když jsem se shýbala nad kolem, abych ho odemkla. Okamžitě mi poklesla nálada. Jasně, jsou to položky do 200Kč, ale byla jsem na sebe rozmrzelá. Kolikáté brýle to už byly. A pořád hlídat, pořizovat. Chvíli jsem se zmítala v pochybnostech. Byla jsem asi ve třetině cesty. Mám se tam vrátit, nemám? Když bude přibývat hodin, bude přibývat i lidí, kteří půjdou okolo a každou hodinou nahoru se zmenšuje šance, že je najdu.

Zároveň však - stihnu časovanou lázeňskou proceduru? Pokud se člověk zpozdí o 5 minut, procedura propadá bez nároku na náhradu. Teoreticky jsem to stihnout mohla. Dokážu jezdit rychle. Ale nakonec rozhodla zodpovědnost. Zbytek cesty jsem ještě váhala, zda se nemám z nějakého bodu ještě vrátit.  Pochopitelně i řada výčitek - kdybych si ráno vzala punčochy, nikde bych se nezastavovala - kdybych si nedávala ty brýle volně za bundu, nevytratily by se - kdybych si je dala řádně do kabelky, nevytratily by se - jak to, že jsem si je nedala do kabelky? - jak to, že jsem neslyšela je spadnout? Atd. Ale pak se vyrojily myšlenky mnohem důležitější: Proč se tam chci mermomocí vrátit, proč na tom tolik trvám? Proč chci mít všechno pod kontrolou? Jo, je to potřebná věc, ale nezavání to trochu vlastněním? Vždyť to také můžu svěřit pod ochranu Boha. Pod jeho Prozřetelnost. A proč se tolik zabývám tím, jestli se najdou? Vždyť když je to u toho stojanu, tak se lidé dovtípí, že ten někdo byl zřejmě v obchodě a zanese to tam. To tak málo důvěřuji? A co víc-to tak málo důvěřuji Bohu?

Zkusila jsem to nechat být. Oprostit se od závislosti, zda se najdou. Prožila jsem blahodárný lázeňský den a vracela se zpátky. Když jsem byla na zpáteční cestě asi v polovině, začala odbíjet třetí hodina odpoledne. Začala jsem se modlit Korunku k Božímu milosrdenství, ne proto, že jsem chtěla o něco prosit, ale protože ji mám spojenou s třetí hodinou.

Jela jsem zpátky přesně tou trasou jako dopoledne. Přijela jsem na ono místo, nebyly tam. Vešla jsem do obchodu a zeptala se na ně - že jsem je ráno ztratila zřejmě před obchodem a zda je někdo nenašel a nedonesl. Prodavačka se ptala se kolegyně. A bylo to tak! Skutečně je někdo poctivý donesl do obchodu! Byla jsem fakt šťastná. Aspoň jedna z mála zachráněných ztracených věcí. Nálezce, děkuji!

A jednou, některý rok před Vánocemi, se ztratila věc, která se mi stává velmi ojediněle. Totiž, nechala jsem v obchodě někde na pultu, kde paní pokladní odkládá zboží, peněženku. To jsem dokonce zjistila až za řadu hodin poté, protože jsem ji pak nepotřebovala. Nedělám aspoň to, že bych v peněžence nosila vše, od peněz, platebních karet až po doklady. Tak to ne, tam nosím jen peníze. Když jsem tehdy přemýšlela, došla jsem na to, že jediné, kde jsem ji mohla nechat, je právě ten pult. Měla jsem tam malý obnos, jen do stovky. Ale člověka poleje studený pot, to je jasné. Myslela jsem, že nemá cenu se ptát na informacích, zda se našla. Šla jsem tam se svěšenou hlavou a s očekáváním odmítavého výsledku až za pár dní. A..málem jsem dojetím omdlela! Skutečně ji tam měli! Ve ztrátách a nálezích. Popsala jsem ji, řekla, kolik peněz tam bylo a vydali mi ji. Peníze seděly do poslední koruny.

A tak si říkám, nejsou ty situace zde právě proto, abych si uvědomila, že jsou dobří lidé, poctiví, že to dobro v nich je a že mě to vede také k větší vděčnosti Bohu?

BOHU DÍKY! (a nejen za to)

 

 

 

 

Sdílet

Komentáře

kacarovi3 Já maximálně ztratím někde na nádraží klobouk,jinak si vše hlídám.Jo,dnes jsem zapomněl v práci mobil.Nebudu ho stejně postrádat.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková