Před časem jsem se dotkla tématu o zmenšující se pravděpodobnosti mít vlastní dítě, o tom, že jsme už o jedno přišli, o tom, co jsme prožívali, jak jsem to zpracovala (zejména v článcích "Narodil se Kristus Pán" a "O jednotě".


Přesto jsem však nečekala, že mě naprosto nepřipravenou zastihne událost, která, když si to uvědomím do důsledků, tak ta šance na vlastního potomka, se blíží prakticky nule. A řeknu vám, že je to pořádná šupka mezi oči. Protože každý člověk, ať se to týká čekoholiv, doufá. Dokonce je mi nejblíž srdci latinské přísloví, které v českém překladu zní: DOKUD DÝCHÁM, DOUFÁM. To je podstata všeho, řekla bych.

Ale stejně, doufám, ovšem když se něco dozvím tváří v tvář, zamává to. Když mi začaly abnormálně (a pak i dlouhodobě) vypadávat vlasy (a kterých mám dnes min.o polovinu míň),  netušila jsem, že se pomalu a plíživě chystá udeřit nemoc. Koho by to napadlo? Nic jiného mi nebylo, fungovala jsem bez problémů. Potíže s vlasy znenadání vyústily do stadia, které už nešlo přehlížet. A to srdeční arytmie, bušení srdce, třes rukou. Ani by mně nenapadlo o tom psát, kdybych - jako obvykle - neměla zároveň duchovní "poselství".

Ukázalo se, že jde o hyperthyreózu, což je žel nemoc, která se nedá léčit léky. Na rozdíl od hypothyreózy. V podstatě, hyperthyreoza je autoimunitní onemocnění, tvoří se protilátky proti vlastnímu tělu, je to otrava organismu jodem. Lidé se musí sledovat, dostanou léky, ale ty léky jen zmírňují příznaky, neléčí příčinu potíží, nemusí vždy pomoct, št.žláza se může i přes léčbu zvětšovat, někdo může mít i (ne)zhoubný nádor, a může nastat fáze, kdy je nezbytné št.žlázu odoperovat, pak doživotně brát léky pro změnu takové, které se dávají na hypothyreózu. Jsou samozřejmě daleko horší nemoci. Ale když máte jistý věk, jeden vejcovod pryč a endokrinolog řekne, že by teď těhotenství nedoporučoval do té doby, než se dá št.žláza do pořádku a pochopitelně vám nikdo nedokáže říct, kdy bude št.žláza v pořádku a čas je v mém případě nepřítel č.1, tak je jasné, že ty šance jsou velmi nízké. A to se přiznám, že jsem trávila - tuto informaci - celý ten den.  Paradoxně, i přes doporučení neotěhotnět, žena s poruchou fce št.žlázy může mít tak jako tak potíže s otěhotněním. Může sice pravidelně menstruovat, ale nemusí ovulovat.

Maminka mi kdysi vyšila překrásný obraz Panny Marie. Je vyšit drobným křížikovým stehem a kdo tomu trochu rozumí, tak to je naprosto neocenitelná práce. A vím, že ten obraz mamka dokončila za půl roku DENNO-DENNÍ mravenčí práce. Mám zvyk, že když přijdu domů, pozdravím u obrazu Matku Boží i Ježíše, poděkuji za celý den, příp.připojím pár vět, co mi leží na srdci. Ten den jsem přišla s pokorou. Často se totiž spoléhám sama na sebe. Zároveňj jde o problém, v podstatě se jedná o malověrnost, znamená to, že Bohu často nedávám prostor, aby ve mně cele působil. Díky této události jsem přišla s pokorou a říkám: "Pane Bože, já vidím, že jsou věci, se kterými já nepohnu. To mě přesahuje, já Ti to zcela odevzdávám, budu poslouchat, co Ty chceš, veď to tak, jak chceš Ty".

Mnohem hůř jsem snášela vědomí toho, že ne že já se asi s největší pravděpodobností nestanu matkou, ale že nejspíš nedopřeji potomka svému manželovi. Nechci, aby to vyznělo, že jsem se vzdala veškeré naděje, ale stojím nohama na zemi. Neříkalo se mi o dg. s tím související manželovi lehko. Bylo vidět, že mu to není jedno. A s pocuchanými nervy za celý den jsem to už nevydržela, vylítla jsem navrch do ložnice a vrhla jsem se v slzách na svoji postel. V Božím slově v kostele či kázání (ale i jinak) kolikrát nacházím odpověď na to, "čím moje srdce přetéká".

Stává se mi to tak často, že nevěřím, že je to "náhoda". Teď pravidelně čítávám Minutěnku od bisk.Josefa Hloucha. Po chvíli mého hození se na postel, si říkám, copak mi Minutěnka řekne na tento den (23.11.). Otevřu ji a sotva uvidím nadpis, doslova zalapám po dechu. Stojí tam: ODEVZDANOST DO VŮLE BOŽÍ.

A navíc - copak jsem přesně totéž nesvěřovala před malou chvíli dole u obrazu Matky Boží? Je tam k tomu dni toho víc, jen vykousnu pár úryvků: Odevzdanost slaví Boha víc než jakákoliv jiná oslava, která stála peníze, ale nestála vlastní vůli člověka. Proto není nic tak vznešeného, tak božského, tak mocného a Bohu milého a záslužného. Proto je tak nutno prosit: Buď vůle Tvá! Splnit vůli Boží jest nejen povinností, ale je to i nesmírná milost, je to svatost. Zdaž může být něco většího? Když Bůh dopustí zkoušku a my odpovíme: "Pane, jak Ty chceš!" Bůh obyčejně zkrátí zkoušku, poněvadž cíle bylo dosaženo: duše se posvětila a oslavila Boha!

Těžko se popisuje ten vnitřní stav, ale pro mě to bylo silné tak, že mě to doslova vzpružilo a napřímilo z té pozice vleže nahoru. V tu chvíli se ve mně rozhostil pokoj. A v jediném textu mi to došlo. Vždyť pojem matka  neznamená "mít" dítě jen ve fyzickém slova smyslu, ale být např. duchovní matkou pro jiné děti. Vždyť kolik dětí v rozvojových zemích (a nejen) zoufale strádá? To je jen jeden příklad z mnoha. Matka znamená předávat život. Ale život dětem předávají i katechetky jako svým svěřencům v Božím slově. Aj. A tak jsem si vryla do srdce myšlenku, která se týká všeho. BÝT ZNAMENÁ VÍC NEŽ MÍT.

Bohu díky za to, že mě opět posunul dál, že mi ukázal jiný rozměr. Že - a ta myšlenka se mi líbí - když Bůh zavře dveře, otevře okno..