Nedá mi nepodělit se s myšlenkami našeho P. Artura Kozíka z dnešní homílie. Poslední dobou mně právě mše na Sv.Štěpána a promluva kněze hodně zasahuje.


Nejdříve se zastavil u toho, proč v čase vánočním, patřící radosti, pokoji, příjemným naladěním, je najednou takový skok. Záhy totiž čteme o mučednické smrti Štěpánově a je to na hony vzdálené právě tomu vánočnímu prožívání. Jenže ta symbolika je úzce provázaná. Tak např.: Ježíšek je uložen do dřevěné kolébky. Dřevo symbolizuje pozdější kříž, na kterém umírá. Ježíšek je zavinut v plenky. Podobně je zavinut do pruhů plátna v hrobě. Andělé zvěstují radostnou zvěst, že se narodil Ježíš, Spasitel. Později andělé oznamují Ježíšovo zmrtvýchvstání. Ježíšek se narodil v chlévě, pohřben je v jeskyni. A na některých zobrazeních je i jeho narození zasazeno do jeskyně. Tolik k tomu.

Ústřední myšlenkou dnešního dne je však zcela jistě: ať milujeme své nepřátelé. Stejně jako Štěpán. Ale toto se nedá naučit výchovou. Naopak, a to právě vyprošoval P. Artur i na dnešní mši, aby vánoční doba se pro nás stala vyšší láskou. Tzn. být natolik prostoupeni Duchem Svatým, abychom dokázali milovat. Nejen ty, kdo nás mají rádi, ale nepřátelé. To se projevuje také tím, že za každých okolností máme pokoj v srdci. Štěpán vidí dál, za horizont. Říká: "Vidím nebesa otevřena a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!" My pochopitelně zřejmě nemáme někoho, kdo nám usiluje o život ve fyzickém slova smyslu, ale máme někoho, kdo nás např. pomlouvá, "hází nám klacky pod nohy", nerozumí nám v rodině, často nás zraňuje slovem. Pokud vidím jen do země, nebo vedle sebe, tak se často v nás probouzí hněv. Ale ten hněv je mnohem horší než to, že nás někdo zraní. Štěpán ví, že když ho jeho nepřátelé zabijí, zabijou sice tělo, ale ne duši, ale žít s hněvem v duši je mnohem vážnější. Hněv plodí jen další zlo. Proč byl tak klidný? Protože ví, že je ještě jeden život - a to život věčný. Tak čeho by se bál?

Štěpána pojí s Ježíšem dva zásadní postoje. Stejně jako Ježíš svěřuje Bohu Otci ducha svého a stejně tak při umírání říká Bohu: Pane, nepřičítej jim tento hřích. To je silné. Modlit se za nepřátelé. Koneckonců, jsme zraňování, ale i my zraňujeme. A také může být někdo, kdo se za nás modlí, a díky takové modlitbě nemusíme být zavrženi. Vzpomeňme si také na Pavla, dříve Šavla, jak pronásledoval církev a taky mohl být zavržen. Ale nebyl.

Dále čteme v Písmu poté, co Štěpán vyřkl tu větu: Pane, nepřičítej jim tento hřích, že: A po těch slovech skonal. To slovo "skonal" ma v kralickém výkladu Bible význam "usnul". Co to znamená, že usnul? Tzn. že když spí, Bůh ho přijde probudit. Neumřel navždy. Stejně tak hrob = latinsky "cubiculum", což znamená "lože". Zase taková symbolika-že když jde někdo spát do ložnice, tak se probudí (většinou). Ale ještě vzpomněl P. Artur jedno slovo, které tedy není z latiny a ani nevím, jak se píše, tak mi  můžete pomoct, nějak "kojmaterium" - říkal zkrátka že to slovo je pro hřbitov a že doslova znamená "koleje" Tak v té souvislosti vzpomněl studenstké koleje a že tam bývá velmi často živo. Všecny ty symbolu směřují k životu.

 Nějaký čas mi dochází, že Vánoce nejsou o radosti, ale o ODPUŠTĚNÍ. A vlastně i OPUŠTĚNÍ - sebe sama, vlastního egoismu. A tak jak Štěpán vidí dál, do věčnosti, v podstatě každé naše jednání by mělo být měřeno optikou věčnosti. Velmi často bychom se ušetřili hříchu. Mít stále na paměti věčnost, cibřit víru a vytrvalost v ní, k tomu vřele doporučuji číst Minutěnku od biskupa Josefa Hloucha.