Je možné setkávat se s tím, když někoho postihne něco těžkého (např. nemoc), má tendenci říkat: "A proč zrovná já?"


Toto mi nikdy nebylo blízké. V podstatě to ani není moudré. To, co se někomu (ne)děje nemá nic společného se "zásluhami" ani "dobrotou" toho kterého člověka. Když někdo řekne "A proč zrovna já?", říká si přímo o protiotázku "A proč zrovna ne Ty?" Dráždí mě na tom, že když zazní "A proč zrovná já", tazatel tím vyjadřuje myšlenku, že když se to stane někomu jinému, tak je to jedno, to ho nezajímá (ale mělo by..). Když se to však stane jemu, jde o nespravedlnost.

Stejně tak se mi příčí odrhovačky typu: Hodně štěstí, zdraví. Hlavně to zdraví!

Ale co to vlastně je to zdraví? No, když by se tam přidalo slovo DUŠEVNÍ, tak to bych brala.

Jakoby fyzické zdraví bylo podstatou celého bytí. Jenomže.. uvažuji o tom v širších souvislostech. Už dávno jsem vypozorovala, že člověk je stejný, je, byl, bude.. to znamená především to - a to si nikdo nenalhávejme - že je sobec. A zkušenost mi říká, že právě ty těžké situace dost tříbí, vycepovává nitro. Jistě, nikdo si nepřeje nemoc, nikdo se nemodlí za nemoc, jenom říkám, že je to příležitost. Jít do hloubky, vrátit se ke kořenům (víry), poznat skutečně sám sebe, osvědčit se. Když je dobře, všechno máme, o nic neusilujeme, jsme lhostejní.. proto je možno se na obtíže života dívat tak, že je to šance, abychom zůstali lidmi v pravém slova smyslu. A nepíše se v Janově evangeliu toto? "Já jsem  pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřeže, avšak každou, která nese ovoce, očistí, aby nesla ovoce více." (Jan 15, 1-2).

To ať je nám povzbuzením při prožívání těžkostí, ve vytrvalosti neuhnout z cesty k cíli, na kterou jsme se vydali, a to - k věčnému životu.