TÉMA: KRIZOVÁ INTERVENCE

dnes jsme měli školení s paní psycholožkou, jak zvládnout krizi pacientka. Myslím, že to může být prospěšné pro každého, vždyť každý v okolí nebo doma v rodině může přijít k tomu, že blízký zažívá něco hlubokého. Hlavně jsem naslouchala, ani si nedělala pozn. a není možné zde vše rozvinout, tomu tématu by se klidně hodil celodenní seminář, ne jen hodina a půl, přesto se mohu pokusit o obohacující informace.


 Krize může být:

1. traumatologická (akutní)

2. chronologická (navazující)

 

Traumatologická se vyznačuje emocemi. Emoce tělesné - pláč, křik, třes.

Důležité: z pozice terapeuta je dobré, když u pacienta/klienta emoce probíhají. Proto je podstatné je NEUTLUMOVAT. Je to známka také toho, že člověk vnímá sebe i své tělo. Mnohem horší je, když emoce neprobíhají, když se člověk stáhne. Je důležité ho ujistit, že to, co prožívá, je v pořádku - protože může cítit stud za své emoce. Povzbudit ho k vylití emocí a zároveň tomu dát formu-usměrnit. Traumatizovaný člověk oddělí "hlavu od těla", tzn. v akutní fázi je nutné se na něho podívat každé dvě hodiny, tzv. "miminkovský režim" /bavíme se pochopitelně na úrovni toho, když je pacient hospitalizovaný/ - dohlédnout na to, aby se najedl, napil apod., protože on ty svoje základní potřeby nevnímá. A stejně tak mu hrozí nebezpečí úrazu, pádů, je třeba z tohoto důvodů dohlédnout i na jeho, ale sam.i naši bezpečnost. Existují bezpečné dotyky - které klienta uklidňují, ale k tomu něco napíšu až nakonec.

Byl vznesen dotaz, zda emoce terapeuta patří do té události - v souvislosti v terapeutickém vztahu ke klientovi či k jeho příbuzným. Např. rodičům zemře dítě a při mluvě s nimi se neubráníme slzám /či jiným emocím/. Psycholožka k tomu říká - ANO, patří. Zároveň se však musí emoce pojmenovat. Říct ten důvod - např. pláču, protože jsem také matkou.

 

Další pozn. spíše patří k bodu 2 - chronologická krize

Co je vlastně cílem terapeuta? PROVÉST KLIENTA BEZPEČNĚ KRIZÍ AŽ DO KONCE, AŽ DO DOBY, DOKUD SE KLIENT NEDOSTANE DO STAVU PŘED KRIZÍ. ANO, JE TO TAK. Z TOHO VYPLÝVÁ, ŽE KRIZE MUSÍ PROBĚHNOUT. Pokud se bavíme o krizi všeobecně, tak jsou samozřejmě i krize, které jsou v životě prospěšné, které nám umožní najít/změnit směr, kterým se ubíráme, k lepšímu.

Pokud člověk prožije hlubokou krizi a nikdo ho s ním nezpracuje, on sice časem vytěsní, ale tělo nezapomíná. A tak se může trauma časem přetavit do somatických obtíží, člověk fyzicky onemocnění.

Paní psycholožka vzpomínala na svou pacientku, která trpěla úporným zvracením. Prošla všemi možnými vyšetřeními včetně gastra, ale lékaři nic nenašli, vše bylo fyziologické. A paní psycholožka říká, že ani ona nejdříve nezjistila - netušila, že klientka před pěti lety přežila vážnou autonehodu. Paní nenapadlo se o autonehodě zmínit - přesto, že po ní prošla řadou operací, učila se znovu chodit atd. Ale nakonec se k té autonehodě dostaly. Od klienty dokázala zjistit, kdy se zvracení projevilo úplně poprvé. Bylo to poté, když zcela náhodně viděla v televizi ukázku záchranného integrovaného systému při autonehodě, která měla nastínit, jak skvělou práci tým odvedl. To v ní vyvolalo silnou odezvu v podobě zvracení. Ona tomu nejdříve nepřikládala význam. Zpětně si však vybavila, že v záběrech poznala zbytky svého auta. Ano, zbytky, protože až z toho pochopila, jak vážná ta nehoda byla a že jí vystříhávali z auta aj. Nezpracované trauma v ní vyvolalo flashback.  Psycholožka totiž zjistila, že se jí po psychické stránce nikdo erudovaný po nehodě nevěnoval. Klientka si nepamatovala, jak k autonehodě došlo, a co se dělo potom. Ale při každém traumatu je právě důležité, aby člověk všechny informace kolem toho měl, aby prošel každou tou části. Jen tak to může dále zpracovávat a postupně se smiřovat. Někdo je hodně citlivý na čich. Prožije traumatickou událost a i když jsi to v tu chvíli nevybaví, nic necítí, tak v podvědomí mu něco uvízne a když někde ucítí ten pach, začne tělo reagovat. Psycholožka říká, že kdyby paní prošla psychoterapií hned od začátku, nemuselo by to dojít tak daleko a trápit se dlouhých pět let. Dnes je už v pořádku.

Velmi významné jsou RITUÁLY. ZEJMÉNA LOUČÍCÍ RITUÁLY. Jenže - kromě pohřbu vlastně žádné takové nemáme. Lidé se nedokáži loučit. Navždy utnout tu věc. Nedokážou sbalit z pole pár svých švestek, a jít z toho pole. Pořád zůstávají na poli. Právě proto je tolik psychosomatických nemocí. Takový pohřeb je důležitý, ale pokud např. někdo potratí a je to v takovém ranném stádiu, když pohřeb není možný, tak někomu pomůže, když udělá pohřeb zástupně. Ale že dojde k tomu rituálu. Psycholožka vzpomíná na paní, která trpěla extrémní nespavostí. Zjistila, že se ještě nedokázala smířit se smrtí manžela, a navíc měla doma urnu. To by možná nebyl takový problém, kdyby tu urnu - a nejen tuto, ale i další čtyři(!), neměla u sebe v ložnici! A to už - s pěti urnami v ložnici, by usnul jen málokdo.. ale toto jsou případy až k extrému, toto není zas tak časté.

Stejně tak ale pozor na to - někdy si lidé v okolí řeknou, to je ale statečná žena/muž, jak to dobře zvládla po smrti manžela/manželky, jak se drží. Ale pokud tam neproběhly žádné emoce, to je důvod k znepokojení. Někdy se psycholožce stane,říkala, že ji situace dojme, takže jí tečou slzy, ale klientovi, kterého se situace bytostně týká, se nepohne ani sval. Ale někdy se stane, že klient se rozpláče na základě toho, když vidí, že pláče psycholožka. I to se už stalo. A to je dobře, když se to stane, že ty zamrzlé emoce se u klienta prolomí.

Agrese - to je situace specifická. Do toho se nepouštím, nejsem odborník. Každopádně ale platí, pokud začne být pacient v nem.agresivní, rozhodně se do toho nepouštět sám/a! Musí být více lidí.

 Hněv je však něco jiného než agrese - u této emoce klienta také nebrzdíme a někdy tomu klientovi pomůže ZRCADLENÍ. Jako že opakuje to, co na něm vidí. Chápu, že se cítíte naštvaně. Taky že zaujímá zrcadlením jeho řeč těla. Klientovi pomůže ta podpora. Terapeut může klidně popsat, pokud má, i svou podobnou zkušenost.

Někdy chce klient ventilovat vztek silou-něčím např. třísknout. Terapeut ho směřuje k tomu, aby si ten vztek nevybíjel na někom. Ale na něco. Směřuje ho ke kanalizačnímu pohybu. Kanalizační = jednostranný, zakončující. Čili např. ne kopnout do dveří, ale vykoupnout trhaným pohybem nohou dozadu. Nebo udeřit do polštáře hranou ruky /podobně jak to dělá karatista/. Když si všimnete při vzteku děti - v běžné situaci - tak oni právě dělají tyto kanalizační pohyby. Hodně kanalizačních pohybů najdeme např. i u sportu - takový hod míčem do basketbalového koše je také kanalizační pohyb. Nebo vrh koulí, nebo bowling. A hlavně nemíří na člověka. Podobně je dovoleno, aby klient nadával, ale zase se nesmí jednat o ošklivé nadávky namířené agresivně proti člověku.

Je potřeba klientovi nabídnout podporu. Která je jednak slovní, tak kontaktní - dotek. Psychoterapeut by měl odhadnout, zda to bude klientovi příjemné a terapeut sám určuje míru toho, nakolik blízko chce až zajít. Někdy si dokonce klienti o dotek sami řeknou - že chtějí obejmout. Každopádně ale vždy platí, že kontakt musí být pro oba BEZPEČNÝ. Vyhodnotí situaci a dotek nemusí být za každou cenu, ale když je to přiměřené situaci, tak ano.

Bezpečné doteky /ať už klient stojí, sedí či leží/ - jsou dlouhé kosti, velké klouby, prsní kost - ale zase se zde musí odlišovat pohlaví muž/žena, samozřejmě terapeut nebude šahat na prsní kost ženě-klientce, mohlo by to být chápáno jako sexuální útok. Je to možné řešit i tak, že nejdříve požádáme klienta, aby si dál ruku na prsní kost sám a my položíme svou ruku na jeho.

Když pacient stojí, tak ho můžeme uchopit tak, jako když vedeme staršího člověka. Svou levou rukou uchopíme jeho pravé zápěstí zespodu a svojí pravou rukou ho uchopíme v místě jeho pravé ruky za loketní jamku. To je jeden z uklidňujících doteků.

Pak samozřejmě rameno.

Oblast kolen, místo nad kotníkem a pod kotníkem.

Další bezpečný dotek - když pacient leží, je línie pánve.

Hlava je specifická, tak tam spíše pozor, ale klient většinou potřebuje grouding-uzemnění, celý se třese, tak mu můžeme chytnout zepředu i čelo /ale netlačit do toho čela/.

NEJBEZPEČNĚJŠÍ OBECNĚ JE OBLAST ZAD. Velmi uklidňující je fixovat ho zezadu mezi lopatkami a zároveň zepředu na hrudníku. Nebo ho můžeme zezadu chytnout v línii bránice a protože klienti jsou často velmi toporní a téměř zapomínají dýchat, tak je můžeme pobídnout, ať nám dýchají jakoby do těch rukou, jak je držíme. Dýchaní je důležité, můžeme mu pomoc ho s dýcháním nasměrovat. Často, je klient úzkostný, sešňerovaný, tak špatně dýchá, mělce, rychle, povrchně - takže při těch technikách pozor, ať neupadne do hyperventilace.

Dýchání si často nikdo z nás neuvědomuje a často dýcháme špatně. Nebo u cvičení - soustředíme se na cviky, ale zapomínáme dýchat. Ani mně nenapadlo, že jsou vlastně 4 způsoby dýchání.

1. nádech nosem, výdech ústy

2. nádech nosem, výdech nosem

3. nádech ústy, výdech ústy

4. nádech ústy, výdech nosem.

Schválně, zkuste si to někdy.

Klient se často cítí unavený, můžeme ho doprovodit do lůžka a říct mu, já Vás teď budu 7 min. hlídat, odpočiňte si. Nenařizovat, jestli má mít oči otevřené nebo zavřené. Jde v podstatě zase o ten miminkovský režim. Takže kromě jídla, pití apod., je potřebné dbát i na to, aby si odpočinul.

To je asi tak vše, co jsem si -bez pozn. zapamatovala.