Zní to skoro jako "Vejce a já" (kniha od Betty McDonald, pozn.red.)


Jsem vášnivá čténařka a to už prakticky od půl roku, což se projevilo tím, když maminka zapomněla v mém kočárku čerstvé noviny. Když se zanedlouho vrátila, byly roztrhané na malinkaté kousíčky :-). Od té doby mi do kočárku dávala noviny zásadně staré - které jsem do posledního písmenka zužitkovala a nepřestalo mě to bavit. S jedněma novinama jsem si dokázala vyhrát hodinu a maminka si mezitím v klidu dovařila oběd.

Pokračovalo to dál. Většinou jste mě našli - i v pubertě - obklopenou knížkama, ani diskotéky mě tolik nezajímaly, co knížky. Nyní mám knihy zastlané v lůžku za polštářem, pod lůžkem, na toaletním stolku i u toaletního stolku, v obýváku pod konf.stolkem - divím se, že je nemám i v kredenci místo talířů :-)

Ještě donedávna jsem to měla takto: přiznávám, že jsem knížky jen velmi nerada půjčovala, a to z toho důvodu, že ne vždy se mi vrátily v stejně dobrém stavu nebo se dotyčný neměl k tomu mi ji vrátit a úpřimně, neustálá připomínání s neefektem, bylo trochu o nervy.

Postupem času (v současnosti) se můj postoj změnil. Aby knihy splnily svůj účel, je nutné, aby žily, aby dýchaly, aby se sdílely, diskutovalo se o nich. To se však určitě neděje, když leží ladem měsíce a roky v policích. Je sympatická myšlenka knihotoč.cz, ale na můj vkus trochu složitá, s přílišnými přípravami, psaním recenzí apod. Jako ekvivalent k tomu jsem zkoušela něco podomáckého s přáteli. A abych nekopírovala, nazvala jsem projekt Knih(O)běžník. Cílem bylo, aby se mezi námi všemi prohodily knížky (které chtějí dát do oběhu). Dokonce jsem si připravila a písemně rozeslala určité pokyny (aby v tom byl nějaký řád). Např. jsem tam psala, aby na tu knížku(knížky) sichrajskou připli čistý papír, kde napíšou své jméno-jaký majitel, také pozn., jestli chtějí, aby se jim knížka vrátila. Dovoleno bylo i to, že by si příp.čténař knihu ponechal-se souhlasem majitele. Také, aby se nestalo, že někomu se jedna knížka nedostala xy krát, že každý, kdo dostane od někoho knížku, se na ten papír podepíše a každý kdo má tu knížku se zase pod něho napíše atd. Nebo aby do jedné domácnosti dali max.2 knížky a po přečtení další. Byl tam kopec jiných bodů. Žel se ten projekt nesetkal s žádnou odezvou, protože - a to je fakt - jsou rodiče, mají malé děti, nebo jsou pracovně vytížení. Ačkoliv zde sam.nešlo o rychlost čtení.

Můj cíl byl jeden a hlavní. Více přimět lidi číst. Podělit se o dobrou knihu. Obzvlášť proto, že dnes jsou knihy dost drahé a tak z jedné knihy by mělo osoh daleko více lidí. A ne každý si může dovolit kupovat knihy. A v neposlední řadě - oprostit se od touhy vlastnit. Protože o čem to bylo, že jsem kdysi nerada půjčovala knihy? Mj. i o tomhle. Dnes to kolikrát dělám tak, že si koupím knihu, přečtu si ji, půjčím ji tomu, o kom vím, že by ho mohla zajímat, často s tím, že jí může poslat taky dál. Nebo - ji po přečtení zabalím jako dárek a věnuji. Letos jsem nějaké dala i do tomboly na ples.

Je hodně způsobů, jak knížku sdílet. A právě proto jsem napsala tento článek. Třeba někoho inspiruji k jeho vlastnímu nápadu, jak si udělat jeho knihotoč mezi jeho přáteli apod. Kreativitě se meze nekladou.