Ninive, jak řekl P. Artur Kozík, je obraz Krista. Jonáš jde do znepřáteleného města Ninive, kde žijí Židé a pohané. Jednoho nepřítele Krista jsem dnes viděl, říká dále P. Artur. Sám sebe - v zrcadle. Protože přítel, jak čteme v Bibli, je ten, kdo plní a zachovává Boží přikázání.


Pasáž o Jonášovi se vlastně nezakládá na skutečnosti, je novelou, v níž však lze najít předobraz nás samých a milosrdného Boha.

Nejdříve Jonáš-prorok nechce splnit Boží vůli s konkrétním posláním jemu určeným, utíká od Boha, klesá až na dno.. teprve pak se vzchopí (až mu teče do bot, a to doslova). Má v duši hněv, prochází Ninive jeden den (i když obejít Ninive dalo tři dny) a prorokuje jednu jedinou větu o záhubě: "Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno!" A je zajímavé, že nechce, aby Ninivané byli zachránění, skoro se dá říct, že se těší na to, jak jim to Bůh "nandá". Proti Jonášově předpokladu Ninivané reagují úplně jinak. Okamžitě se - většina z nich - dávají na cestu pokání. Bůh se nad nimi smiluje.

Další obraz - Jonáš je neskutečně vzteklý. Nechce se mu dál žít. Bůh ho poučí na skočci, kterého nechá ožrat červem a vyschnout a který Jonáše chránil před žhavým sluncem. Opět by radši umřel než žil, slunce je bodavé. Ale Bůh mu říká: "pro skočce tak planeš? Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst, přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je tolik dobytka?"

Před dvěma týdny se mj. četlo ve mši ve 2.čtení 1.List Korintským, 7, 29-31. Je naléhávý.

Píše se tam: Říkám, bratři, toto: Čas je krátký. Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli, a ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti, kdo se radují, jako by se neradovali, a ti, kdo kupují, jako by jim nemělo zůstat nic, a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho neužívali, neboť tento viditelný svět pomíjí.

Ústřední myšlenka je tato: neznamená to pochopitelně, že kdo má manželku/manžela, má se na ni vykašlat. Text vybízí k tomu, aby člověk NELPĚL příliš ani na blízkých lidech, ani na majetku, na věcech. Protože tyto osoby či věci ho nespasí. Ale má žit tak, jakoby Bůh byl už za dveřmi, má usilovat o věci vyšší, o spásu.

No a pak tam máme v evangeliu Šimona a jeho bratra Ondřeje, kteří loví ryby. Ježíš jim říká: pojďte za mnou, udělám z vás rybáře lidí! Ihned nechali sítě a následovali ho. Pak povolal Jakuba a Jana, Zebedeovy syny a Zebedea-otce, zanechali na lodi s pomocníky. (Mk 1,14-20). A otec Zebedeus ve skutečnosti nezůstal sám. I kdybych to nechtěla nyní motat dohromady, tak mi to připomíná situaci např. takové pěstounské péče. Je biologický otec. Ale kolikrát se takový pěstoun, úplně cizí člověk, dokáže o dítě postarat lépe než biologický otec... to mě zavádí ještě dál - k tématu Ježíšovy rodiny. Když Ježíš kázal v domě a přišla za ním jeho matka a bratři, nechali pro něho vzkázat a kdosi z lidí Ježíšovi říká: venku na tebe čeká matka a bratři, hledají tě. Je sice pravda, že se mi jeho následovný výrok zdál docela krutý, ale je vlastně logický. Ježíš se ptá: Kdo je má matka a mojí bratři? Rozhlédl se po lidech v kruhu a říká: Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka. (Mk 3, 31-35)