Je to již více než rok - konkrétně 1.1.2017 - co jsem napsala článek "Ale žádného gaunera" (jehož obsah najdete v rubrice "Fejetony a historky", který spočíval v tom, jak jsem si pomyslela - kdyby tak někdo jel kolem a svezl mě do práce (abych se netlačila v autobuse) a sotva jsem si to pomyslela, stalo se.


Něco podobného se mi stalo dnes. Ale nebylo to cestou do práce. Jela jsem si vyzvednout balíček na poštu, jejíž pobočka patří k naší dědině a je to pár km od našeho bydliště. Jela jsem tam ale rovnou z práce. Vyzvedla jsem balíček. Horší to bylo s autobusem domů. Zpátky nic nejelo a co se tvářilo, že pojede (za hodinu) do naší dědiny, dle autobusového řádu tam nestavilo. My jsme totiž na té trase v údolí, je to objížďka, takže ne každý spoj jede kolem naší dědiny. Pěšky to není taková hrůza, tak do 40 min. bych byla doma. Problém je, že chodník je k dispozici pěším jen do určité části obce, pak chodník končí a dál NIC, na celé té hlavní trase (která se táhne až do UH) už teda bylo "smrťáku", je to rovný úsek a řidiči jezdí jak šílení a nedají si říct.. za ta léta na pěší a cyklisty - aby se pro ně něco udělalo, nikdo nepomyslel. Je možné ten úsek zajet kolem příkopu u polí, ale ani tak to není bezpečné - kdyby nějaké auto dostalo smyk, tak do napálí rovnou do vás, tam není žádný zákryt a ani tak daleko od cesty, že by se to neobešlo bez následků, pokud byste zrovna byli v nesprávný čas na nesprávném místě.

Často je kolem cesty vidět Boží muka. U jednějch jsem se přežehnala a říkám: Pane Bože, dej mi bezpečně projít u hlavní cesty (než zabočím do údolí). Párkrát mi během cesty přišlo na mysl: kdyby tak jel nějaký kněžpolák kolem, že by mě vzal. Bezpečně jsem došla na rozcestí, kde cesta zabočovala do naší dědiny. Tu na tom ohybu zastaví auto! Čeká na mě! Kněžpolák! Paní, kterou znám od vidění. Zase to šlo rychle...sotva jsem si to pomyslela. Dnes jsem měla splín, skoro depresivní náladu. Toto byla ta z věcí, která mě pozvedla na duchu. Jsem za tyto maličkosti Bohu vděčná. Maličkosti přecházejí v něco většího a z těchto "maličkostí" se rozvíjí má vděčnost k Bohu. Jen si přeji více zasévat. Totiž, paní jsem poděkovala, ale až doma mě napadlo, že jsem mohla říct konkrétněji: Pán Bůh zaplať!

A znovu mě zahřála u srdce ta dědinská pospolitost. Kdysi jsem psala článek o tom, jak jsem se začala cítit jako doma až poté, co jsem se zapojila do aktivit v obci a v kostele (do této dědiny jsem se totiž přivdala, nejsem rodačka) a také mj. jak jsem si myslela, že o mě nikdo neví, když já o nikom nic nevím - a jak jsem se spletla.

Dnes také - paní "hned věděla". Tak pravda, jsem tu už nějakou dobu. A aniž se ptala, zavezla mě přesně před náš dům :-), takže je to jasné. Ale to chci říct: Přece jen v dědinách vládne pospolitost. Ještě tu pořád vládne to, že jsou lidé ochotní, ví, co ten druhý potřebuje. Na jednu stranu "každý ví o všech všechno", ale na druhé straně lidé neváhají pomoct. Na rozdíl od anonymních velkých měst. A díky tomu, že jsem potkala "kněžpoláka", tak mi paní ušetřila cestu o dobrých 20 min., které jsem efektivněji využila zase jinak. JSEM VDĚČNÁ.