Zúčastnila jsem se koncentrované jednodenní postní duchovní obnovy (je zvykem, že obnova trvá dva až tři dny), ale stála za to. Vždy stojí za to vzdát se pohodlnosti a vyjet ze zaježděných kolejí své neochoty změnit svůj program.


P. Kamil Obr mj. působil - před léty - v Arše v Rajnochovicích. Jako mladice jsem se také zúčastnila několika duchovních obnov tam a mám na to vřelé vzpomínky dodnes.

Téma postní duchovní obnovy nebylo předem avizováno, přímo na místě jsme se dozvěděli, že půjde o téma: Jonáš. Celkem jsem se potěšila, myslím, že toto téma je poněkud opomíjeno. Doporučuji přečíst si celou knihu Jonáš, která má jen čtyři kapitolky, v Bibli.

Napíšu jen úvod: Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu: Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář. Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina.

Komunikace mezi Bohem a člověkem se neděje v rovině běžného dialogu. Boží slovo je jiné, Boží slovo se stává, je učiněné. Skrze Boží slovo povstávají světy. Slovo se stává tělem, přebývá mezi lidmi, skrze Slovo vstupuje do světa spása - záchrana. A to je také obraz Krista, tato novela o Ninive. Myšlenka P.Obra: Boží slovo nás provází, aniž by se samo vyčerpalo.

Asi známe, že Jonáš znamená hebrejsky holubice. Jejíž symbol můžeme najít v Noemově arše, když Noe vypustí holubici, která přinese zelený snítek, což je znamení toho, že vše se začíná obnovovat, růst. Ale máme tu holubici i jako symbol Ducha Svatého.

Městem Ninive se muselo procházet tři dny. Bylo velké asi jako Olomouc (říkal P.Obr). A stejně jako i u nás, kde se cítí některá města či regiony nadřazená jiným - jiné je to na severu, na východě, na západě, jihu - tak stejně tak panovala rivalita např. mezi Židy v Galileji, Židy v Judsku apod. Pro Jonáše byla potupa hlásat něco pro pohany, ačkoliv je pravda, že pocházel z Getchéru, z části Galileje, jejichž obyvatelé byli pravověrnými Židy považovány za nevzdělance, za pohany.

K JONÁŠOVI SE OZÝVÁ BŮH S JASNÝM POSLÁNÍM.

Jonáš se bouří, vzteká a nechápe Boží touhu ZACHRÁNIT VŠECHNY.

My se však často chováme podobně jako Jonáš. Jsme svazování různými styly života, někdy drceni zleva, zprava, v krizi se snažíme utužit "mezi sebou" a vymezujeme se mezi "MY" a "ONI". Např. - zdůvodníme si - tohleto si musíme ustát mezi sebou (mezi námi věřícími), mezi svými dětmi v rodině. Reakce? ZAVŘEME SE DO KOSTELŮ, DO DOMÁCNOSTÍ, ale.. BŮH JE BOHEM VŠECH LIDÍ. BŮH NÁS POSÍLÁ ZA ZDI NAŠICH KOSTELŮ.

Jonáš je Hospodinův prorok, ale zjišťujeme, že Boha vůbec nezná.

Zkoumejme naše pohnutky - jestli nemáme mustr na to, co a jak má Bůh dělat. Často je slyšet: "na každého jednou dojde" "však on přileze ke křížku" "to jsem přesně věděl, jak to s ním dopadne".

Obrazem nepřijetí u Jonáše je, že se plaví na opačnou stranu, než mu bylo uloženo. On měl jet na severovýchod, ale plaví se na západ - do Taršíše, do Španělska. Jonáš dostal konkrétní poslání, ale plaví se opačný konec světa. I my se obracíme Bohu zády. Bůh po nás chce, abychom udělali konkrétní věc, ale my radši uděláme s nasazením 5 jiných věcí.

Když vypukne na lodi bouře, všichni z pohanštích lodníků se modlí ke svým "bohům". A co dělá Jonáš? Jde spát! (ačkoliv nechápu, jak mohl na lodi zmítanou bouří usnout, nehledě na mořskou nemoc) Jde spát - jasný důkaz, že rezignoval na poslání, které dostal - "je mi to jedno, klidně ať zemřu, jen ať nemusím do Ninive, jen ať si mě Bůh nevšímá". Nepřipomíná nám to něco?

PROBLÉM NENÍ V LODI, JE V ČLOVĚKU.

Vidím(e) problém v rodině, v zaměstnání, ve farnosti..hledám VNĚJŠÍ OKOLNOSTI, proč se to a tamto děje a nepřemýšlím, jestli nejsem v té situaci proto, abych udělal(a) něco k lepšímu.

NĚKDY K TOMU, ABY ČLOVĚK POZNAL SÁM SEBE, POTŘEBUJE I LIDI NEVĚŘÍCÍ..

Boží hlas - jestli se neozývá skrze různé situace, různé lidi, které neberu, protože Bůh může použít KOHOKOLIV.

Všímejme si, že Jonáš, i když je tvrdošíjný, nezůstává úplně bez pomoci. Bůh ho nenechává napospas. Je v útrobách velryby, s kterou klesne až na samé dno, které symbolizuje PODSVĚTÍ. Modlí se, ať už skončí to jeho utrpení, touží umřít. Je potřeba se ptát - jde mi o sebe nebo o Boha? Teprve v břiše velryby si Jonáš začná uvědomovat, kým Bůh je a že tuto situaci vůbec nechtěl. Z hloubi duše touží umřít, ale BŮH HO ZACHRAŇUJE. BŮH JE VĚRNÝ. To mějmě na paměti, kdykoliv budeme mít tendenci ptát se: "za co mě Bůh trestá?"

PROBLÉM NENÍ V POSLÁNÍ, ALE V SRDCI JONÁŠOVĚ.

Nejen útěky jsou jsou naším problémem, ale i CESTY NÁVRATU K HOSPODINU.

Jonáš se vrací, protože nemá jinou možnost. Někdy to s námi Bůh dělá, že nás doslova donutí, abychom se vrátili. Postní dobu můžeme vnímat jako to, že nás Bůh znovu obrací k sobě, že nás bere dlaní.

Půst často chápeme tak, že si odřekneme něco v oblíbeném jídle, pití. Na jedné straně to myslíme dobře, ale zároveň to nabádá k pýše. Že na konci postní doby si odšrtneme lajnu, jak jsme to zvládli, že jsem celý půst vydržel to a to nejíst, nepít. ALE O TOMTO POSTNÍ DOBA NENÍ. BŮH CHCE HLAVNĚ OBRÁCENÍ SRDCE. VNĚJŠÍ PROJEVY ODŘÍKÁNÍ SI NĚČEHO VŮBEC NEMUSÍ VYPOVÍDAT O NAŠÍ VNITŘNÍ PROMĚNĚ. Jestliže fyzický půst nás nevede ke konkrétním skutkům lásky, je nám k ničemu. Obrácení srdce však nezáleží na výkonnosti, ale v pokorném obrácení k Bohu.

Po duch.obnově jsme měli  adoraci a po ní mši svatou. Četla se čtení příslušná na ten den, ale přiléhavě pasovala na duch.obnovu. Např. v evangeliu o farizeovi a celníkovi. Farizej, který "děkuje" za to, že není jako ostatní lidé a vyjmenovává, co vše pro Boha udělal, naproti tomu celník vzadu se neodvážil ani oči pozvednout a modlil se za odpuštění. Proč nebyl farizej ospravelněn(?), vždyť jistě toho dělal mnoho dobrého. Jenže tolik lpěl, na tom, co pro Boha (u)dělal, že to ztratilo hodnotu, protože jeho činy postrádaly lásku. A bez lásky nejde obnovit srdce člověka.

1.čtení 6.kapitola Ozeáše v lecčem připomíná Jonáše: Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže. Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat (...) Co mám s tebou dělat Efrajíme (Judo)? Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí (...)

 Když Jonáš začne volat k Hospodinu, pozorujme, co se děje. Hospodin neříká: "no vidím Jonáši, že je to pro Tebe nepohodlné, tak Ti uložím jiný úkol." BŮH DÁVÁ POSLÁNÍ ZNOVU A STEJNÝMI SLOVY - I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města a provolávej v něm, co ti uložím.".. Bůh je v tomto nekompromisní. My se můžeme rozhodnout pro jinou cestu, ale Bůh nemění svůj plán s námi. Pochopitelně, chce-li po nás něco příjemného, to plníme rádi, ale když je to něco těžkého, ptáme se: Proč zrovná já musím tímto projít?

P. Kamil Obr mluvil také o tom, že s "hlásáním" máme spojenou zejména posvěcenou osobu - kněze. Ale každý je křtem (a biřmováním) povolán k hlásání.

Jonáš, který se dostává ven (z velryby) je ve stejném bodu, na téže křižovatce, kde začal, kde dostal poprvé jasné vnuknutí od Hospodina. To proto, že je to cesta našeho obrácení. Jsme voláni, abychom znovu udělali rozhodnutí. Poprvé, podruhé, podesáté..celý život.

Bůh se nám někdy zdá náročný, ale s odstupem času si uvědomíme, že sami na sebe jsme přísnější 5x více.. Bůh skrze Jonáše udělá úplně neuvěřitelný zázrak. Zkuste si představit Jonáše (nebo kohokoliv jiného), jak neochotný člověk může dobře udělat poslání...jak jde s otráveným obličejem a nestoupne si na oči všem lidem, aby ho všichni lidi slyšeli a jde s nezájmem, flegmaticky. Místo tří dnů (za které by bylo možno obejít Ninive) chodí jen jeden den. A Hospodin přesto i na základě tohoto mizerného "hlásání" udělá skrze Jonáše zázrak. Jonáš je však vzteky bez sebe. Dokonce pak čteme, že si někde vystoupl na pahorek, avšak jen proto, aby lépe viděl, jak lid postihne zkáza. Ale stává se pravý opak! Naříká - já to věděl, že to tak dopadne, že se Bůh smiluje!

A opět, zda v tom nevidíme paralelu s našimi postoji, jednáním, když se nemůžeme dočkat, jak to některým lidem Bůh vytmaví. PŘIZNAT SI, ŽE JSME SI SAMI JAKO LIDÉ VYMYSLELI SVOJI SPRAVEDLNOST - "však on uvidí, zač je toho loket" "toto Bůh musí ztrestat". TO JE DEGRADACE BOŽÍHO OBRAZU - říká P.Obr. To jsou karikatury Boha. Odrážíme jiný obraz Boha, než jaký ve skutečnosti je.

 Často se bojíme toho, že na hlásání a poslání nejsme dost vzdělaní, že nejsme připravení, vidíme na sobě spoustu nedostatků, což může souviset s naší výchovou od dětství. Jsou lidé, kteří za celé období neslyšeli od rodičů jednu pochvalnou větu, jen negativa: ty už jsi ZASE NĚCO rozbil, udělal.. z tebe nic nebude.. aj. Rovněž máme různé role a různá charismata v nich - jsme něčí syny, dcerami, matkami, otci, studenti, zaměstanci atd. V každé té roli můžeme pochybovat - např. jako rodič, jestli dobře vychovávám své děti. Ale - Bůh i nepatrné zrníčko, co je v nás, dokáže proměnit v užitek. My si někdy nedokážeme připustit, že i my můžeme být nástroji v Boží ruce.

Přemýšlejme, jaký je náš nejsilnější dar, který od Boha máme.

Pamatujme: KAM NÁS BŮH POSTAVÍ, TAM NÁM ŽEHNÁ.