Dne 3.6.2018 se v kostele v Nedachlebicích konal dlouho avizovaný muzikál AŽ NA SMRT. Tento muzikál vznikl za spolupráce nadačního fondu Credo a hlavně ze společenství nadšených mladých lidí z kroměřížského děkanátu a P. Arturem Kozikem v hlavní roli Ježíše.


 Účast byla hojná..

Ale teď vážněji. Přikovalo mě to do židle. Ztvárnění tématu křížové cesty, ukřižování a Zmrtvýchvstání Krista, jsem už viděla bezpočet. Ale to, co předvedli tito mladí talentovaní lidé - herci, zpěváci/sbor/, sólisté, se vymyká všemu. Byl to jednoduše skvěle pojatý koncept, kdy zpěváci zpívali, a herci paralelně s nimi ztvárňovali svým přirozeným umem scény dynamicky vrcholícím až k Zmrtvývstání. Co ději prospělo, že se odehrával interaktivně, čili ne staticky na jednom místě, ale po obvodu celého kostela.

Vypravěč, scénická hudba, zpěv sboru a sólistů, SYMBOLY, GESTA, MINIMALISMUS, ART.

Tak by se dala stručně shrnout charakteristika muzikálu.

Bez mluveného slova, až na pár výjimek - na pár zvolání. A zde se zastavím. Ukazuje se pravdivost, že méně je někdy více. Kristovo poselství mě zasáhlo daleko více, nežli udoláním co nejvíce mluveného slova. Láska Kristova spočívá v něčem jiném. V Písmu čteme - vyznáváte mne ústy, ale srdce je daleko.. Ano, SRDCE. Poselství muzikálu mnou proniklo až do srdce. Chtělo se mi plakat. Obzvláště při bičování, kdy hudba byla tak plastická, že každý "konečný švih" biče se mi zařezával do morku kostí. Kdy jsem dovolila - ne mou zásluhou - srdce zranit, aby pocítilo hojení při Zmrtvýchvstání Krista. Minimalismus mi dal více prostoru proniknout skrz - dovnitř. Ten spočíval nejen v minimálním počtu herců na té které scéně, ale i v jednoduchých, ale přitom dost výmluvných kostýmech, stejně tak v bravurně vybraných pasáží, protože ztvárnit celou cestu od Getsemanské zahrady, přes soudy, bičování, křížovou cestu, ukřižování, pohřbení, zmrtvýchvstání se všem detaily, by vydalo na několik hodin. Takže tvůrci museli pracovat tak, aby v délce tak 1,5h. "nesestříhali" to nejpodstatnější, ale zároveň tím, že nezacházeli do přílišných detailů, nechali divákům plně se ztotožnit se situací, rozvinout svoji mysl - v konečném důsledku se ukazuje, že nezáleží na tom, aby se toho do obsahu co nejvíce vešlo, co nejvíce vydramatizovalo - bylo to sugestivní, a přes bolestné scény, kdy každý pociťuje bezmoc a smutek - nenásilné. A přesto hluboké.

Závěrečná scéna - kdy Zmrtvýchvstalý Kristus přijde v bílém rouchu postupně, když každá postava postupně přijde klekne si a rukou-dlaní obracenou vzhůru, ukazuje na Zmrtvývstalého a pak se tam ocitnou všichni, včetně vojáků v bílém - byla dojemná. Na děkovačce (která sklidila mohutné ovace), se všem bez rozdílu leskly oči.

Pamatuji se, když vojáci zvedali Krista(P.Artura) na kříži, že jsme se o něho i báli. P.Artur bez jištění, jen ukazováčkem a prsteníčkem se přidržoval hřebíků, na podstavci stál nohami volně, se musel spoléhat a důvěřovat(rovněž jak symbolické!) na mladé chlapce, kteří ho lany jednak zvedali s křížem do horizontální polohy, pak ho takto udržet /a tato scéna mohla trvat i 10 minut!/, bezpečně ho spustit a položit. Pamatuji se, že když P.Artur v podání Ježíše zvolal - "Eloi, eloi, lema sabachtani", když se "roztrhla chrámová opona" a skonal, bylo tak posvátné ticho, dlouho, nebyl by slyšet spadnout špendlík. Bylo to..zasahující.

Toto sugestivní prožívání bylo umocněno i tím, že jak je dobře známo, již nyní, v červnu, nás P.Artur opustí a jde zase dál, plnit Boží vůli pro jeho poslání. Tak mi to připomnělo i symboliku loučení se i s naší farností. P. Artur je přímo spjat s Bohem, a jeho činnost od kázaní po praktické skutky konal s autenticitou jemu vlastní, s bohatou duchovní zralostí. Dobře víme, že my jako farníci, nemůžeme majetnicky lpět na knězi, ale přesto: BUDE NÁM CHYBĚT! Z toho, co nám předal, budeme dlouho čerpat a budeme prosit o požehnání na všech jeho cestách. Co říct závěrem:

P. Arture Koziku, za vše Pán Bůh zaplať!