V pondělí byla sloužena mše na náš úmysl - za zemřelou dceru našich známých. 24.6. tomu uplynul rok. Pochopitelně, když se píšou intence (dopředu), nikdo neví, jak se to naskládá. Abych to upřesnila. Víkend, který mši v pondělí přecházel, byl fyzicky náročný. V sobotu oslava kulatin kolegyně z práce, vysoké podpatky, tančení, ponocování. Hned časné odpoledne v neděli mě můj manžel vzal na túru. Milé překvapení, protože díky jeho vytížení takových opravdu společných chvil, není mnoho. Túra byla fajn, ale nachodili jsme cca 14km. Mně, coby netrénované (se sedavým zaměstnáním) a s novými botami (na turistiku), to dalo zabrat více, než jsem čekala. Bývávám i tak dost unavená a v Po nato, jsem byla opravdu vyřízená, sotva udržela oči, bolel celý člověk a práci jsem zvládala se setrvačností a v "záložním setrvačním programu".


Ačkoliv se vždy na "naši" mši těšíme, celý den jsem spíš doufala v něco, co by mi pomohlo na tu mši nejít. Sousedka od naší mamky, která dceru známých také znala, by mohla také připadat v úvahu. Když mi mamka volala dopoledne, naznačila jsem jí, že bych nejradši nešla. Mše byla až v šest a tak mě vyzvedávala u mě doma, což je pár km od jejího bydliště a kostel, o který šlo, byl ještě o pár km dál. Čekala jsem před domem, když tu mi volá mamka, jak to vidím, že nemusím jít, že by to zvládla sama. V té chvíli lákavá nabídka! Přesto jsem na ni řekla NE. Vnímala jsem jako závazek, že když jsem z mé iniciativy sama ten úmysl napsala, tak každý, byť objektivný důvod, by působil jako výmluva. Vyhnutí se překážce.

Dostávám se k tomu, že když člověk upozadí sebe, nesnaží se svým umělým vměšováním narušit Boží plány, když nesleduje jen svůj vlastní cíl, a přes "všechna protivenství" neuhne, tak Bůh ho obdaří několikanásobně více. Je dokonce jedno, v jaké (in)dispozici je. Když máme mši, obzvlášť chci být připravená sv.zpovědí, četbou Božího slova, na které se i předem připravuji. Když jsme vyjížděly do kostela, bylo mi vše jedno.. bylo mi jedno, jestli stihnu zpověď, jestli dojedeme natolik včas, abych si stihla přečíst čtení (které jsem předtím nestihla přečíst doma a také jsme vyjížděly později, než jsme chtěl), nebo jestli to paní sakristiánka nepředá již někomu dalšímu. Jak bych to řekla - chtěla jsem jen přežít.

Ovšem hned ve chvíli, když jsem vešla do kostela, vzpružil mě první impuls! Na židli před zpovědnicí seděla moje kmotřenka! Vevnitř zpovědnice byla její maminka, moje kamarádka. Kmotřenka čekala na zpověď taky. Vešla jsem do sakristie. Čekal tam Lekcionář.. čtení si nikdo nevzal, ani kostelník ho zatím nikomu nedal. Když jsme přijížděly s mamkou ke kostelu, zdálo se mi, že je to trochu naknap. Přitom za tu dobu: čtení jsem si v klidu přečetla. Dumala jsem nad tím, jestli ještě stihnu zpověď. Ale stihla se i ta - včetně kmotřenky přede mnou.. 

Navíc, co jsem si ani neuvědomila, 25.červen byl navíc dnem, kdy se připomínalo 37.výročí zjevení Panny Marie v Medugorji. Moje kmotřenka s maminkou nechtěly původně na mši zůstávat, ale když jsem řekla, že máme mši, zůstaly. Ani moje mamka se ten den necítila dobře - hodně jí trápívá artritida - a tak jsem navrhla kmotřence, jestli by nechtěla nést obětní dary se mnou (místo mamky). Souhlasila. A tak i mojí mamince to hodně pomohlo. Všechny tyto události a mše svatá, mně neskutečně osvěžily - na duchu, i na těle. Přijde mi to, že kdybych byla sebelíp připravená (snaha o dokonalost), sebelíp naplánováno lidským činitelem, v takovém sledu se to neodehraje. Možná to je ta podstata. Dát Bohu sebe sama celého, svou autentičnost, svou pokoru, své prázdné ruce - které on naplní.. DEJ BOHU, CO PRÁVĚ V TÉ CHVÍLI MÁŠ. On to promění..

To, co na začátku vypadalo téměř jako "splnění si povinnosti", se změnilo v něco naprosto neočekáváného. A myslím si, že hlavně proto, že přes všechnu indispozici či dokonce nechuť, jsem se nenechala odradit. Neuhnula jsem. Nakonec vnímám, že to, co chci/nechci já, není tak důležité. Plody ovoce nese samotný fakt, že poslouchám vanutí Ducha svatého. Že nedávám na 1.místo sebe. Připomíná mi to podobenství o hostinách (viz Lukáš 14, 7-11), že když jsme pozváni na hostinu, ať si nesedáme dopředu, riskujeme, že přijde hostitel a s hanbou nás pošle dozadu, protože ty přední místa jsou určena pro někoho váženějšího. Ale když si sedneme dozadu, přijde hostitel a řekne - Příteli, pojď dopředu! Když se nesnažím prosadit sebe, když poslechnu Boží hlas, On své požehnání i pokoj, ve mně rozhojní mnohem více. A vidím - zpětně - že mi chce žehnat od samého začátku, je jen na mně, jak se k tomu postavím. Jinými slovy, má jistě nárok osvědčovat pevnost mé víry, vyučovat mě v tom, co nařizuje, zocelovat můj charakter. A neuposlechnu-li, třeba se ani nedovím, jak to měl od začátku skvěle připravené.. Je to jen moje volba, zda přijmu, či nepřijmu "pozvání k hostině".

JSEM VDĚČNÁ.

"Bože, zkoumej mě, Ty znáš mé srdce, zkoušej mě, Ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!" (Žalm 139)