V neděli 17.6.2018 se v 1.čtení četlo z knihy Ezechiela (17.kapitola, 22-24.verš): Tak praví Hospodin: "Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vyčnívající hoře. Na vysoké Izraleově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolesti. Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil".

Z promluvy kněze několik pár vět: mluvil o rodičích a dětech, že rodičům se někdy může zdát, že jejich děti jdou jinou cestou - oni ale vidí jen zlomek toho všeho. Není jim znám cíl, kam to povede. O to více je potřebná důvěra v Boha. Věřit, že svou milostí je povede tam, kde je potřeba. Obzvlášť mi utkvěla věta: důležitější je kontakt s Bohem, než přednášky (dětem).

Včera jsem vnímala tohle Boží slovo obzvlášť silně a provázelo mě i večer paralelně s naší zahrádkou. V tomto suchu je potřeba večer, až zajde slunce, vydatně pozalévat. Bez ohledu na den (neděle). Což už tohle mi připomnělo výrok z Písma - "sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu" (srovnej Mk 2, 23-28).

V souvislosti z úryvkem Ezechiela, jsem s úžasem hleděla na čím dále víc rašící, pučící a zelenající se lístky budoucích lobellek. Letos jsme v naší zahradě poněkud rozšířili pěstování o odrůdy, se kterými jsme předtím  neměli žádnou zkušenost, včetně kvítek. Ostatním věcem se dařilo, ovšem přes veškerou péči ještě tak před dvěma týdny, se zdálo, že lobellky pojdou. Nic nerašilo, sotva 2cm, rezavé lístky (dlouho tento stav). S manželem jsme uvažovali i nad tím, že se na to vykašlem, necháme je být, dokonce že je vyhodíme a vlastně jsme tomu projektu už vůbec nevěřili. Přesto nám nějak bylo líto to vzdát. A bez "valného nadšení" jsem nadále zalévala i lobellky (spíš se zvyku). Asi po dvou týdnech nám spadla čelist! To, co se zdálo být ztracené, začalo žít (povstalo).  A nepřipomíná to moudro z Písma, kdy máme nepřetržitě zasívat(zalévat) a o ostatní se postará Hospodin? My se máme přičinit, ale není naše záležitost se pídit po výsledku, je to plně v kompetencí Boha. I o tom je zmiňovaná důvěra v Boha. Konečně, neplatí to i o vedení(výchově) dětí? O kterých se zmiňoval kněz v kázání? (viz výše). 

Naopak hrach, který se na začátku jevil, že krásně obplodí a bude chloubou mezi rostlinami, uprostřed mohutného rašení uschl. Natolik nepoužitelně, že se musel spálit. To mi opět připomnělo výrok z Písma: "smilovávám se, nad kým se chci smilovat." Nebo: "nalomenou třtinu, nedolomíš.. Vždyť chybělo málo, abychom zničili "nerodivší lobellky" (v naších očích). Stejně tak myslím na výrok z Písma, když vytrháváme plevel, který jsme mohli vyplést, až úroda povyrostla - kdy je psáno, že nemáme oddělovat plevel od pšenice (tzn. špatné od dobrého), protože spolu s plevelem bychom vytrhli i pšenici, má se počkat do žní, teprve pak vytřídit. Viz Mt 13, 24-30.

Jak mocně lze vidět sílu Božího slova (fascinujícím způsobem právě v přírodě), Bůh nemá žádná ohraničení, kde by nemohl zvěstovat každému Boží slovo přímo do srdce. Bůh chtěl ke mně asi zvláštním způsobem promlouvat. Jsem vděčná.