Když byl u stolu v jeho domě, stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky mnoho celníků a jiných hříšníků, bylo jich totiž mnoho mezi těmi, kdo ho následovali. Když zákoníci z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: "Jak to, že jí s celníky a hříšníky?" Ježíš to uslyšel a řekl jim: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." (Mk 2, 15-17)


V předvánočním (a vánočním) čase přijde něco, co mě dost zaskočí, přesto, že všímám si, že se to posledních pár let stává pravidelností. Nepoznávala jsem sama sebe, a dno mé duše mi ukazovalo jen zlo. Ty dobré stránky ustoupily úplně do pozadí, nebyla jsem schopna je vidět. Bylo to bolestné, ale věděla jsem, že Bůh mi tím chce něco říct. Bylo to se mnou až tak, že jsem doznala, že můj manžel, který do kostela nechodí, je daleko ryzejší než já. Došlo mi - "ale toto, co je ve mně, to jsem já!" To nepřišlo jen tak zvenku. Ve skutečnosti dobro a zlo je ve mně samé a je to jedna strana téže mince.  Nebo to smýšlení, že nejsem hodna jít ke stolu Páně. Ve skutečnosti nikdo nikdy není hoden jít ke stolu Páně, to jen díky Boží milosti a Jeho touze po našem spasení, je nám umožněno být a jíst s Ním u jednoho stolu. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. Nejsem elitní jednotka jen proto, že jsem křesťanka, že "chodím do kostela", že pilně chodím ke svátostem, nebo že pomohu s tím a oním. Pochopila jsem, jak potřebné je, neustále se cvičit v pokoře. Hranice mezi tím, myslet si, že jsem "na výši", "za vodou", může být tenká. ..A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl (píše se v 1.listu Korintským, 10.kapitola, 12.verš). A jak krátkozraké je separovat lidi na věřící a nevěřící. Kde je psáno, že věřící nemůže padnout? .. spadnout do stejných problémů jako nevěřící? Či dokonce odvrátit se od víry? Vždyť každý za svůj život projde vnitřní konverzí nespočetněkrát. Když chce člověk poznat sám sebe, je potřeba jít až dolů, na dřeň. Někdy je potřebné očistit vinný kmen, aby neslo ovoce a to se často neobejde bez bolesti. A tak nereptám, protože vím, že je to pro mé dobro.

Vždy však, i v těžkých chvílích, najdu útěchu ve svatostánku. Pamatuji si, že jsem při jedné ze mší se mohla najednou čerstvě nadechnout, jak ze mě spadlo to staré harampádí v srdci, jak bylo bytelno, když Bůh posvítil na to, co bylo potřeba ze srdce vyhodit. Proto jsem mohla začít nově a zcela v duchu - bděte a modlete se.