V neděli 24.února zazněno evangelium o lásce k nepřátelům. Konkrétně Lukáš, 6.kapitola, 27.-38.verš. ... "Milujte své nepřátelé. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastavi druhou... Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi ... nesuďte a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi, odpouštějte a bude vám odpuštěno. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám."


 Střípky, co jsem si tak zapamatovala: tento text zdá se být pro mnohé nestravitelný, Kristus v něm klade vysoké nároky. Ale může je klást, protože sám takto jednal. Prý je křesťanům vyčítáno, že jsou jako loutky, takové ovce, jen skloní hlavu, nechají se popotahovat sem a tam. Pan farář říkal: jestliže máme milovat nepřátelé, nejde o  rezignaci. A máme hledat  spravedlnost, ale jádro lásky k nepřátelům spočívá v tom - nemstít se. Nenávist je více vyčerpávající než láska. Když nenávidíme, stojí nás to velké soužení. Často nás přepadne, kdy to nejméně čekáme. I somaticky, když náhodou zahlédneme člověka, který nám způsobil bolest a všechno se v nás sevře a rozruší nás to.

Když Abraham Lincoln kandidoval za prezidenta, člověk jménem Edwin Stanton mu neustále házel klacky pod nohy, veřejně ho ponižoval a zesměšňoval. Abraham Lincoln však na to nijak nereagoval. A když byl zvolen prezidentem, k údivu všech a nesouhlasu některých, právě tohoto člověka jmenoval ministrem obrany. Když A. Lincoln zemřel, E. Stanton mu byl hlavním řečníkem na pohřbu. Řekl: "Když by mě A. Lincoln nenáviděl, zemřeli bychom jako nepřátelé, každý daleko od sebe ve svém hrobě. Ale on se přičinil o to, aby se jeho úhlavní nepřítel stal jeho největším přítelem."

Když na tím přemýšlím, něco na tom bude. Nikdy jsem neměla a nemám nepřítele v tom pravém smyslu slova. Ale když si vybavím mezilidské vztahy - např. když si na mě učitelka zasedla a dávala mi to znatelně najevo, když se mi ve škole posmívali někteří spolužáci, nebo později - když jsem někomu nesedla v práci a bodal slovem, když mě kdysi nadřízený dohnal k slzám. Nebo když došlo k nedorozumění a někdo se na mě zle ohradil a ta zloba v těch očích. Ze zkušenosti už vím, že právě lidi, kteří "nám nejvíc leží v žaludku", nám ukazují přímočařejší směr než ti, co nás mají rádi. Skrz ně vidíme často to, co je skutečně v nás. A vícekrát jsem zažila, že s lidmi, se kterými jsem si původně neměla co říct, se časem ukázalo, že máme toho dost společného a stali se z nás přáteli. A úpřimně, taky někdy někomu udělám něco, co nechci, aby on udělal mně.

Zaznělo to už někde ve článcích, že milovat a odpouštět, není otázka citů, ale vědomého rozhodnutí.