Často a intenzivně přemýšlím o víře, o zlu, o odpuštění.


Přemýšlím o hříchu a o nazírání na ďábla. Přemýšlím o tom, zda není pohodlné vše svalovat na ďábla. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že to zlo je ve mně samé, v mém srdci. Že nejjednoduchší je svést to či ono na okolnosti, na to, že jsem slabá, vždyť přece ten ďábel je silnější, nastrahuje pasti, útočí na slabá místa. Ano - ale co s tím dělám já? A dělám s tím vůbec něco?! Pravda o sobě je často bolestná a nepohodlná. Promítalo se to i ve zpovědnici, kdy jsem měla problém říct naplno pravdu o sobě, kdy jsem se "kroutila jak žížala",  než jsem ze sebe něco vysoukala, či jsem si pravdu o sobě dokonce nepřipouštěla a tak nějak jsem ty hříchy eufemizovala, a dávala do pléna naprosto zbytečné omáčky kolem hříchů, proč to či ono. Až dnes, s větší zralostí poznávám, jak je pravda o sobě osvobozující a daleko lépe chápu výroky z Písma jako: už skončete s tím samoospravedlňováním, výmluvami. A často se ztotožňuji i s prožitky sv.Augustina: "Příliš pozdě jsem si tě zamiloval, příliš pozdě.. Nebo si říkám: proč jsem toto poznání neměla už dříve? Proč až teď? Ovšem celá duchovní cesta je proces, člověk se nerodí jako hotový křesťan. Vlastní zkušeností poznávám však i jinou stránku hříchu. Jsou fakta a situace kolem mých hříchů, kdy by se mi neodhalilo poznání o pravdě, nebýt právě těch určitých konkrétních hříchů. Nebýt hříchů, nikdy bych si neuvědomila zlo, nikdy bych netoužila po odpuštění, nikdy bych nepoznala dobro, nikdy bych nepoznala vlastní omezení, nepoznala bych sebe sama. Poznávám, že tam, kde se rozhojnil hřích, rozmohla se o to větší milost. Ne, to není návod na páchání hříchů, ale naplno mi spadly klapky z očí. Často jsem se k sobě samé stavěla tak, jakoby mě Bůh neznal! Podobně jako když si někdo najme uklízečku do domu, ale nejprve se sám morduje s úklidem, protože až přijde uklízečka, CO SI O MNĚ POMYSLÍ? PŘECE JI NEMŮŽU PUSTIT DO TOHO SVINČÍKU? Podobně já - jakoby Bůh nevěděl, co ve mně je. Ví to právě až příliš dobře. Spíš jsem já neveděla. Často jsem sebou překvapená(někdy šokována). 

Je určité procento lidí, kterým bylo do vínku dáno (od narození?), že jsou ctnostní od samého malička až do smrti.

 Rýpat pusou zem a poznávat sebe sama skrze hříchy a zároveň Boží milost, když uznám, že jsem hříšná, že potřebuji Boha, je prospěšnější v tom, že když poznávám své slabosti, dokáži být lidštější k slabostem druhým. Naopak, byla bych-li v každém ohledu ctnostná, mohlo by to se mnou skončit jako s farizejem, který se pne v prsa a říká: Díky, Bože, že nejsem jako ostatní lidé..

A já říkám: díky, Bože, že jsem jako ostatní lidé.. 

 

Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě.. (žalm 139)