Článek by se také mohl jmenovat Jak pejsek s kočičkou pekli dort (pozn.: název pohádky z knížky Povídání o pejskovi a kočičce, autor Josef Čapek) a málem nedopekli

Pardon, v tomto případě pekla jen kočička. Pejsek sledoval počítač. Vlastně ani kočička nepekla, tento dort byl nepečený. Jednalo s o tiramisu.


Vše šlo fajn. Do doby než přišla řada na vyšlehání šlehačky. Používám klasický ruční mixér. Kdežto manžel, když šlehá, ponorný mixér s jednou velmi výkonnou metlou ve vysoké, k tomu určené nádobě. Nejdříve jsem měla nutkání, nechat vyšlehat šlehačku manžela, v tom je fakt expert, jenže jsem ho chtěla překvapit již hotovým dortem. A pyšně jsem vytáhla jeho mixér s tím, že se pochlubím, jak to také umím (že mu to pak řeknu). Měla jsem respekt, protože otáčky metly byly velmi vysoké, a navíc se na rozdíl od ručního mixéru nedalo díky tomu vůbec poznat, zda je šlehačka ztuhlá. Šlehačka stoupala pěkně do výšky a ve snaze trochu povytáhnout metlu, abych zjistila, zda je šlehání dostačující, mi síla tlaku šlehající metly tu rukojeť doslova vytrhla z ruky a část té šlehačky vytrysklo na zeď, na dřez, na podlahu, ale že to nebyla ještě větší spoušť, zachránilo to, že jsem byla tělem těsně u hrany linky, takže většinu toho pobralo moje tričko. Trochu jsem i vyjekla, ale byla jsem z toho tak překvapená a tak rychle se to odehrálo, že to vyjeknutí nebylo nijak silné. Přesto, mému manželovi jen tak něco neunikne a tak by si za jiných okolností všiml nejen mého vyjeknutí, ale zákonitě i jiného zvuku otáček, když mi vyjel z ruky ponorný mixér. Jenže zrovna v té době se už nějakou chvíli soustředil intenzivně na počítač a evidentně tam něco hledal. Byl necelé 4 metry ode mě, z gauče z polovleže natočenou hlavou doboku doleva k počítači na stolku, ke mně zády. Stačilo jedno malé pootočení. Vůbec netušil, co se odehrává kousek za ním. Tu a tam jsem totiž na něho mrkla (a moc jsem netoužila, aby to zjistil).

 Kdyby otočil hlavu, spatřil by horlivé aktivity, které velmi připomínaly situaci z filmu - Mr.Bean: Největší filmová katastrofa, kdy Mr.Beanovi dali neprozíravě hlídat velmi vzácný obraz, na který nechtěně kýchnul, pak ho setřel kapesníkem s rozpuštěným perem a drhnul to tak, až tam zůstalo bílé místo a perem nakreslil hlavu připomínající tykev a s nosem připomínající mrkev. Přičemž kdyby se ochranka podívala na obrazovku (také stačilo otočit hlavou), viděla by to, ovšem s vědomím, že obraz dala hlídat největšímu odborníkovi na umění, že je v bezpečí, ji to ani nenapadlo. Podobně u nás. Honem jsem stírala svinčík z kuchyňské linky, ze země, vyběhla jsem nahoru do ložnice, honem sundala pokecané tričko, oblékla nové, seběhla dolů, pak zjistila, že podlaha, ačkoliv setřelá, vypadá hrozně, tak zase úprk nahoru, popadnout a namočit hadr, utřít podlahu, dokončit dort (naštěstí zůstalo dost šlehačka i v nádobě, tak tak mi to na dort vyšlo). To vše zběsilém tempu. Můj muž si celou dobu ničeho nevšiml, ani když už jsem dávala dort do ledničky, ani že mám úplně jiné tričko na sobě.. takže vše šlo, jakoby nic. Ale byl to nervák! Konec dobrý, všechno dobré.

Pěkné to doplňujeme. Můj muž je moc šikovný na práci a já mám sice výborný postřeh, zato gramblavé ruce..  Atd.

Jo, a příště šlehám jedině s tím mým mixérem. :-)