aneb 2v1 s Katis

 

Někdy se mi stávají příhody, které by scénarista jen těžko vymyslel a zajímavé je, že když, tak těsně před svátky či mezi svátky vánočními. Třeba se stávají proto, abych o nich mohla napsat. V poslední době si intenzivněji pospomínám na "mladé časy" a i historky s tím související, byť neusiluji o jejich vydolování, přicházejí samy na přeskáčku. A právě se mi vybavila příhoda, kdy jsem jela do práce do Luhačovic, vzdálených asi 33km (a další historka se mi stala jen včera, 23.prosince). Ale popořádku.

 

Tehdy:

Bylo mi 23 let. Celou rodinu máme na Slovensku a tehdy, v těch 23 letech, v čase vánočních svátků a  jako nováček v nové práci, jsem v té práci, v dětské léčebně, byla od nevidím do nevidím. Tzn.velmi často na mě připadly víkendy, svátky. Tehdy jsem měla jet na noční. Vůbec se mi nechtělo. A navíc byla u nás dojetá rodina. Mamčina sestra s manželem a 2 dětmi, s mým bratrancem a sestřenicí. Velmi příjemné pro mě bylo aspoň to, že se brácha nabídl, že mě do práce odveze a pojedeme i s bratrancem a sestřenicí. Cesta byla dostatečně dlouhá na to, abychom si popovídali i nasmáli. Třešnička humoru nás však teprve čekala. Dětská léčebna je na kopci a než se přišlo k hlavnímu vchodu, muselo se vejít brankou, po schodech nahoru k té hlavní bráně. Ovšem ta branka dole neměla žádný zvonek, to až u hlavní budovy. A navíc bývala vždy otevřená. Na moje překvapení jsem ji nemohla otevřít! Zkoušela jsem to nejen já, ale i brácha, bratranec i sestřenice. Nebyl čas ztrácet čas, co dál, potřebovala jsem se stůj co stůj dostat do práce. A tak jsem začala tou brankou prolézat. A jak jsem tak navrchu, když jsem přehoupla druhou nohu přes branku, a trůním s oběma půlkama na vrcholu branky jako opice, se skřípotem se začala ta branka pomalu otvírat (až se otevřela úplně, já pořád navrchu). To bylo tak nečekané a hlavně ta situace tak bizarní, že to spadá do kolonky "To nevymyslíš". Takže nakonec měl každý dobrodružství, protože brácha, bratranec i sestřenice dostali záchvat smíchu a dlouho nemohli přestat. 

 

Současnost:.

aneb "To nevymyslíš 2"

23.12.2020. Ten den jsem měla zaskakovat na kartotéce v ambulanci u nás v práci, protože jsou dovolené a když není kdo, tak zaskočím. Kdybych jela tím ranním autobusem, který jezdívám, nic se i tak neděje, do práce bych stihla včas. Jenže pociťovala jsem větší zodpovědnost a tak jsem se rozhodla jet dřívějším autobusem, abych se v dostatečném předstihu převlékla, v klidu se zeptala holek, jestli mají něco plánovaného, aj. Když jsem vycházela z vrat z domu, trochu jsem zaváhala, zda si nemám převlíct jinou halenku, bylo dost teplo. Kdybych to udělala, tak bych si ušetřila následné dobrodružství, ale zas bych o tom nemohla napsat. Už jsem byla na zastávce, když tu přišla paní a volá na mě: "ten autobus 06:05h.nejede, vánoční prázdniny! Schválně jsem se dívala i moje kamarádka to povídala, že se musí nejdříve do Mistřic na rozcestí a tam zase počkat na autobus už do UH". (pozn.: Mistřice jsou na opačné straně než UH) Paní to tvrdila velmi přesvědčivě. Ačkoliv mě instinkt varoval, že je to blbost, poslušně jsem šla jako ovečka za paní na druhou stranu zastávky, a to i přesto, že mi šrotovalo v hlavě, že když se budeme točit až na točně v Mistřicích, tak časově mi to přijde nastejno, jako s tím autobusem, co běžně jezdím. Tak jestli to má vůbec smysl. Přesto jsem nasedla do autobusu a s úlevou pak zjistila, že to nejedeme až do Mistřic, ale autobus zastavil na cestě úplně dole pod Mistřicemi (akorát jsme pak musely projít na druhou stranu silnice pak na tu zastávku směr UH). Pořád mě neopouštěly pochybnosti. Ta zastávka je úplně bokem, tam by mohl zastavit jedině bus od Bílovic (a navíc tam zastavují busy jen některé), ale ne např. z Mistřic, kde jsme byly níže, než by se jelo do nebo z Mistřic a také mi celou dobu vrtalo hlavou, že jestli to nebude spíš ta zastávka, co je na druhém rozcestí, blíž k UH. Zachvíli jede autobus z Mistřic, který odbočoval na UH a paní, "to je asi on!" A tu jí zřejmě také došlo, že jsme měly být na úplně jiné zastávce. A ten rozpis jízd, co visel tam na zastávce, byl až od ledna 2021. K té původní zastávce v Kněžpoli je to asi 1km. Já přesto byla odhodlána se tam stůj co stůj dostat na ten autobus, co s ním běžně jezdím. Bylo 06:08h. a ten bus z Kněžpole jede 06:20. Na nic jsem nečekala, a napůl rychlou chůzí, napůl sprintem jsem utíkala zpátky. Teď jsem dobíhala k zástávce, na které už stála paní taky ze špitálu, co spolu jezdíme a divila se, že přicházím (pak už jsem zvolnila tempo) z opačné strany k té zastávce. Říkám: "kdyby jen z opačné strany, ale když Ti řeknu, jaké dobrodružství mám za sebou". Děcka, uběhlo asi 15 vteřin, co se bavím s Lidkou na zastávce, šťastná, že jsem to stihla, a už přijížděl autobus! Doteď nechápu (je to mezi nebem a zemí), že jsem to stihla za 12 minut. Dobrá rozcvička po ránu.A to se mi ještě honily hlavou myšlenky, že "no, pokud to nestihnu, tak já snad ještě vytáhnu auto!"(na kterém se ještě sama bojím jet, respektive nemám ještě to odhodlání jednoduše do něj nasednout a jet). Tak to by byl možná příběh!