Úvodem:

Z dialogu žákyně a instruktora  z youtube z četných videí autoškoly, kde jsou sestříhané jízdy:

 

Žákyně: "Já mám takové stresy z té autoškoly."

Instruktor: "Jaké stresy? Vždyť to je krásný, pohodový zážitek, normálně."

Žákyně: "S mojí jízdou asi ne.. Záleží pro koho."

Instruktor: "Tož, já sa třeba bavím. Já si to vyloženě užívám! A potom..vždycky když dojedu dom, odstavím auto, zdechnu a řeknu si: To je ale pohoda, zas mě dneska nikdo nezabil."

 

TOMU SE ŘÍKÁ ŽIVOTNÍ OPTIMISMUS! 😄


 

 

Z pilotní poseroutkové jízdy na mém autě bez autoškolského instruktora, ale ne bez instruktora, neboli s manželským instruktorem (pozor, neplést si s manželskou poradnou) :

Jeli jsme s manželem do Blatnice. Já jsem ještě nebyla psychicky štont to celé projet přes ty hlavní silnice a křižovatky. Manžel mi odstavil auto za Uh.Ostrohem a odtud jsem jela do Blatnice. Jízda vypadala asi takto. Oči vypleštěné, ruce křečovitě zaťaté do volantu, hlava zafixovaná jako želva (no, ty otáčení do stran, že?) A protože jsem byla jak vyplašený zajíc, říkám manželovi: "Hele, dívej se, jestli nesjíždíme do škarpy a včas mě na to upozorni, nemám čas se na to dívat!" A on na to že: "však vidíš tu středovou čáru ne?" Vidím (a v duchu: "ale mně to nestačí")."  První vlaštovička: když jsem v autoškolském autě, mám tendence uhýbat protijedoucím autem ke krajnici, protože mám nepříjemný pocit, že se odéřeme boky. Teď asi 2x proti mě jelo auto a snad poprvé jsem neuhla, protože byla úzká silnice a to bych fakt v té škarpě skončila. Dále: přede mnou cyklista. Na silnici za mnou ani proti mě široko daleko nic nejelo a tak jsem ho objela až s nájezdem do vedlejšího silničního pruhu, a kdyby to bylo možné, objedu ho i přes pole nebo i vedlejší vesnici! :-D. Nejvíc ouzko mi bylo přejet nesvětelnou křižovatku v Blatnici ve smyslu rychlého rozjezdu po předchozím zastavení. Ale nakonec jsem to vše dala a dojela do cíle.

 

 

Z druhé poseroutkové předgenerální jízdy v mém autě bez autoškolského instruktora, ale ne bez instruktora, neboli s manželským instruktorem:

  • říkám předgenerální, protože jsem jela tam (k našim), ale zpátky manžel, takže jsem ještě neodjela celou jízdu.
  • no ale co: vyjíždím zpřed vrat a mám se autem vytočit/odbočit doleva. Jenže já měla na vědomí, že nemám ubírat plynu, ať mi nezdechne motor. Akorát v tom stresu jsem si to v té hlavince přehodila, že o plyn ani tak nejde, jako spíš o to nepouštět spojku. A tak já jsem přidala právě moc plynu a vystřelila s tím autem jak šíp (asi jsem v té chvíli měla utkvělou představu, že, dokážu s tím autem vzlétnout), oči vytřeštěné, už jsem se viděla v obrubníku(!) a na poslední chvíli jsem to stihla zatočit doleva (aproppo: na co mám brzdu, že? Mám pořád obrácené pořadí: mám nejdříve reagovat a pak si mohu mít vytřeštěné oči, a ne naopak. Já vůbec mám všechno obrácené, pan instruktor by mohl vyprávět). Můj výjezd mi velmi připomněl scénku ze Slunce, sena, když Škopková vyjíždí ze vrat a Škopek to komentuje slovy: "se divim, že si ještě někde nenamlátila hubu!".
  • v autě si musím (i sama pro sebe nebo s ujišťovacím dotazem ) pořád říkat, teď dát spojku, ten a ten stupeň, vyřadit atd. Pomáhá mi to se koncentrovat. Nebo když potřebuji poradit, říkám manželovi, "co teď?" Přijížděla jsem ke kruháči a on, "počkej, ten odbočuje, další za ním jede po kruháči, blížila jsem se, ale viděli jsme, že než se napojím ke kruháči, to druhé auto přejede, takže nemusela jsem ani brzdit a říká: "Jeď!" Ano, jeď, ale jak: protože mám stále problém s těma točkama, tak jsem úplně nevychytala ten oblouk, částečně jsem jela i po kostkovém prstenci (to je výraz!) v tom vnitřním kruhu na kruháči, což ještě není silnice, ale která je pod ním (no tak to už vůbec nevysvětlím). Pak jsem přejela do pruhu k odbočení vlevo, už zdálky mi svítí zelená a on říká: "nevím, jestli to stihneš na zelené". Jenže když jsem dojížděla k semaforu, pořád svítila zelená a vzápětí mi oproti naskočila i zelená šipka vlevo, oproti žádná auta, chodci měli červenou, takže opět to provázel manžel slovy: Jeď!  Vlastně - když si tak pospomínám na ty naše jízdy, nejčastější jeho pokyny pro mě jsou: "Jeď!" anebo "No .. jeď :-D
  • Mini koment k těm zeleným a prázdné silnici: Štěstí začátečníka na křižovatce a můj splněný sen (aspoň na chvíli), že žádná auta, žádní chodci, žádní cyklisté... jo, to by mi šlo.
  • ale parkování (a couvání), to je jedna velká kapitola. Mám problém vůbec zaparkovat na kolmé stání, natož když jedu jednosměrkou (k našim) úzkou silnicí kolem zaparkovaných aut se šikmým stáním a hned tak ostře natočit na šikmé stání. Já totiž t.č. potřebuji takové nájezdy, jako když letadlo roluje po ranveji nebo minimálně chce parkovat náklaďák. Přijížděla jsem k volnému chlívku před našim a manžel mi říká: "no, vyřaď si na neutrál a zajeď tam". Jenže já jak su vyplašená a bojím se že narazím, tak místo, abych jednoduše stáčela volant, tak jsem ještě přibrzdila, a tím zastavila auto. No to byla ještě ztíženější pozice. Zařadila jsem jedničku, nějak to zatočila, zastavila. Manžel vyšel z auta a říká: "no ještě kousek možeš popojet". A ještě jsem se ptala: "a mám ještě nějak točit volantem?" A on že: "už ničím netoč" :-D No, takhle: samozřejmě to nebylo zaparkované úplně v chlívku, bylo to přes čáry a ještě trochu na opačnou stranu, takže bok mého auta s tou jednou čárou tvořilo trochu písmeno V. Jako nebylo to zas až tak vychýlené.. ale už jsme to nechali tak, tam naštěstí moc aut tehdy nebylo. No nicméně, když se s námi mamka loučila (a pochopitelně věděla, že jsem dojela já), a vyšla s námi před dům, ukázala jsem na to moje auto a říkám jí: "mami, tak parkuje blb."
  • hned druhý den, tj. v pořadí třetí poseroutskovská (předgenerální) jízda bez autoškolského instruktora, ale s manželským instruktorem, tak pro změnu jsem nejela z domu k našim, ale obráceně, od nich k nám. Tentokrát jsem pro změnu couvala a s tím mi radil manžel, protože já bych (skoro) narazila do obrubníku (evergreen). Tato jízda byla už plynulejší.
  • V lockdownu po nedělích, kdy se neprodávalo, 3x jsme s manželem jezdili s autem brouzdat po parkovišti před supermarketem a zkoušela jsem si i parkování (jo, to se parkovalo, když aut žádných, mohla jsem si dovolit i kiksy). Každopádně ale co, jemu se to intruktorování nějak zalíbilo! Poprvé a podruhé nic, ale potřetí, když jsme byli na parkovišti, tak už jsem toho v jednu chvíli měla dost a řekla jsem: "pojďme už dom!" A on, že, "jaké dom, máme ještě 7 minut!" Spadly mi sánky, on mi to norm.počítal jako vyučovací hodinu 45min. A neodpustil mi ani minutu!  Zachvíli mě asi začne kasírovat! :-)) A když mi něco nešlo, říkám mu: "aha, vidíš, jak mi to nejde? Já nemám automobilový gen!" A on: "Co to je? Když se můžeš naučit číst a psát, a jezdit na kole, tak se naučíš i autem. Co Ti řekl instruktor? Že máš jezdit!" A bylo to (to jsem si naběhla.. pověděla jsem mu, že se mám v tom cvičit, a on mě teď prohání jak zajíce).  A co je zajímavé, prakticky stejné uvažování instruktora x manžela. Oba si myslí, že to jde, i když to nejde.

 

Autoškolské okénko (střípky):

  • když jsem jednou jela s panem instruktorem, přeřaďovala jsem z trojky na čtyřku a poznamenala jsem, že na pětku jsem se ještě nedostala. A já, protože moji motorovou nemotornost jsem chtěla nějak vyvážit, nejlépe inteligencí (a protože občas čtu motoristické plátky), nadhodila jsem mu: "některá auta mají šest rychlostních stupnů, že?" (ano děvčico, zrovna Ti stouplo IQ aspoň o deset bodů, určitě ..) Asi takto: panímáma z Horní Dolní se vzbudí po 22 letech s tím, že si opráší řidičák, a chápejme, zkušenému řidiči s 25-letou profesní praxí slavnostně oznámí, že existuje šest rychlostních stupňů ... celý motoristický svět čeká jen na to - no to je vskutku převratný objev!
  • z další jízdy - pan instruktor konstatuje: "Dnes jste nějak ve stresu." "Jsem." "Proč?" "Nevím." (také nic převratného)
  • vyjížděla jsem z vedlejší silnice na hlavní a zabočovala jsem doprava. Odbočila jsem a pan instruktor říká: "a teď srovnat" "v hlavě?" "nemyslím psychicky, ale kola"
  • on ví velmi dobře, kde jsou má motorová slabá místa. A jednou z nich je, jak jinak evergreen - práce s volantem. No, práce..pěkná práce! Volantu se držím jako klíště, visím na něm jako opice (měla bych si ho asi všude nosit sebou, když se mi na něm tak líbí) a myslím si, že je to jeden z řetězů článku, proč mi dělá takové problémy s ním plynule zatáčet, vytáčet, a ještě aktivně řídit jen jednou rukou (protože zásadně na něm visím oběma rukama). A toto mě (od)naučit, bude asi oříšek. No každopádně, všímám si, že se pak zaměřuje na ty moje slabé články a kdysi mě vzal právě na takovou trasu, kde jsem skoro pořád musela zatáčet, odbočovat, i takové zatáčky těsně za sebou, tak někdy to bylo jako na kolotoči, pak byl zase trochu oddech na hlavní a pak jsem zas měla odbočit (doleva) a tak jsem to jen konstatovala, že: "jé, už zase odbočení" A on, že: "však musíme někde i odbočit, nemůžeme jet jen rovně." (to by se mi líbilo, jet jenom rovně)
  • každá jízda je jedno velké učení a poučení a zároveň pestrost, neustále zažívám něco jiného. A poprvé za celou éru jsem se dostala k situaci k odbočování vlevo u obou dvou protijedoucích vozidel. Teoreticky to vím, mohou jet současně a míjí se pravými boky. A zní to jednoduše jak facka. Ale - v praxi se mi to zdá tak složité. Především jsem neustále vyplašená, no a ty moje točky a tak.. tak jsem byla v té situaci a zaváhala jsem (s tím vyjetím zaráz) a pan instruktor mi říká: "můžeme jet, budeme se míjet" "bojím se, že mu odřu lak" "no to musíte točit" :-D
  • jsou tři jízdy, které si vybavím do detailu přesně. Které jsem označila dle světelných signálů na semaforu od zelené (jako nejlepší jízda) po červenou (nejhorší jízda s významnými až závažnými chybami. Jestli něco z toho mohu vyzvednout, tak aspoň to, že to mám v sobě tak vryté, že si příště dám velkého majzla na některé situace).
  • Nejlepší až nejhorší moje jízda dle mého subjektivního vnímání:
  • zelená: 15.12.2020
  • žlutá: 19.10.2020
  • červená: 30.12.2020

                                                                                                               

Diagnóza k 30.12.2020: Kdyby se můj manžel zeptal mého instruktora: "Tak co, pane instruktore, jak to té mé ženě jde?" Zfleku by mohl odpovědět slovy Chocholouška: "Vás nepotěším. Stále kvoká, stále kvoká.."

 

Napadl mě jednoduchý slogan, který by si pan instruktor mohl připevnit na auto, kdykoliv pojedeme:

DNES JEZDÍM S KM, TO JE ZASE DEN ..